Byl to zvyk, jak ve mlýně, tak v myslivně i na Starém bělidle, že kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod, jíst a pít dostal do sytosti, a kdyby nikdo byl nepřišel, babička byla by šla hledat hosta na rozcestí. Jakou radost měla ale tenkráte, když znenadání přišel před Štědrým dnem syn Kašpar a bratrův syn z Olešnice. Celého půl dne radostí plakala a přes chvíli od pečení vánoček odběhovala do sednice, kde příchozí mezi dětmi seděli, aby se na syna podívala, aby se bratrovce zeptala, co dělá ten nebo ta v Olešnici, a dětem opakovala nejednou:“Jak tuhle vidíte strejčka, tak byl v tváři také váš dědeček, jenže vzrůst po něm nemá.“
Děti prohlížely strejčky ze všech stran, a velice se jim líbili, zvláště to, že mile na každou jejich otázku odpovídali. – Každý rok chtěly se děti postit, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo, vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den štědře podělen byl kdekdo, i drůbež a dobytek dostali vánočky, a po večeři vzala babička od všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čista a zdráva zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila „ohni“, aby „neškodil“. Za chlívem třásla Bětka bezem, volajíc: „Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes“; a v světnici slívala děvčata olovo a vosk a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. Jen tajně postrkoval mísu, v níž voda byla, aby se hnula a skořápky, představujíce loďky života, od kraje ku středu se houpaly; pak volal radostně: „Dívejte se, já se daleko, daleko dostanu do světa!“ – „Ach milý hochu, až se dostaneš do proudu života, mezi víry a úskaliny, až budou vlny loďkou tvého života smejkat, pak budeš vzpomínat toužebně na tichý přístav, z něhož jsi vyplul,“ řekla si tiše matka, rozkrajujíc jablko chlapcovo „na štěstí“ve příční polovice. Jádra tvořila hvězdu, tři čisté paprsky, dva pak byly neúplné, od červa sežrané. Odložíc je s povzdechem stranou,rozkrojila druhé pro Barunku, a vidouc opět hvězdu zatemnělou povídala si: „Tedy ani jeden,ani druhý nebude úplně šťasten!“ Rozkrojila ještě pro Vilímka i Adélku, a v těch byly zdravé hvězdičky o čtyřech paprscích. „Ty snad,“ myslila matka, a Adélka vytrhla ji z myšlení, stěžujíc si právě, že její lodička nechce plout od kraje a svíčička že už dohořívá. – Však moje také zhasíná a nepřišla daleko,“ pravil Vilím. Vtom trkl zase někdo do nádoby, voda se rychle rozhoupala a lodičky uprostřed plující se potopily. „Hečte, hečte, vy dřív umřete než my!“zvolala Adélka s Vilímkem. – Co je víc, jen když jsme byli daleko,“ odpověděla Barunka a Jan přisvědčil, matka smutně dívala se na ta zhaslá světla a předtucha zmocnila se její duše, není-li přece ta nevinná dětská hra věštbou jejich budoucnosti. – „Přinese nám Jezulátko něco?“ ptaly se děti babičky potajmo, když se začalo sklízet ze stolu. – To já nemohu vědět, uslyšíte, jestli zazvoní,“ řekla babička. Děti menší postavily se k oknu míníce, že Jezulátko musí jít okolo a že je uslyší. – Což nevíte, že není Jezulátko vidět ani slyšet?“ pravila babička. „Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. Neslyšíte nic než zvonků hraní.“ Děti se dívaly do oken, nábožně babičku poslouchajíce. Vtom kmitla okolo oken světla zář a zvenku zazněl hlas zvonku. Děti sepjaly ruce, Adélka pak šeptala tiše: „Babičko, o světlo bylo Jezulátko, viďte?“ Babička přisvědčila, vtom matka do dveří vcházela, oznamujíc dětem, že v babiččině světnici Jezulátko jim nadělilo. To byl shon, to bylo radosti, když viděly osvětlený, okrášlený strom a pod ním krásných darů! Babička sice neznala ten způsob, mezi lidem se to nedělalo, ale líbil se jí; dlouho před vánocemi vždy už sama pomatovala na strom a dceři okrašlovat ho pomohla. „V Nise a v Kladsku panuje vesměs ten způsob; víš-li pak se pamatovat, Kašpare, byl jsi tenkráte, když jsme tam byli, už hodný hoch?“ pravila babička synovi, nechajíc děti těšit se s dary a usednouc vedle něho ke kamnům. – Jak bych se nepamatoval; hezký to zvyk a dobře, Terezko, děláš, žes ho zavedla; budou to dětem někdy krásné vzpomínky, až se octnou v trudech života. Na ten den si člověk dokonce v cizině nejraději vzpomíná, já to zkusil po kolik let, co jsem ve světě byl. Dost dobře jsem se mnohdy měl u mistra, ale vždy jsem si myslil: Kéž bych seděl raději u matky a měl kaši s medem, buchtičky s makovou odvárkou a hrách se zelím, všecka ta dobrá jídla bych vám za to dal.“ – „Naše jídla,“ usmála se babička a přikývla hlavou; „ale ještě jsi zapomněl sušenou míchaninu (ovoce).“ – To víte, o to jsem hrubě dbal; v Dobrušce říkají tomu muzika. Na něco jiného jsem ale vzpomínával, co jsme všichni rádi poslouchávali.“ – „Však já vím, co myslíš: pastýřskou koledu, to je zde také, počkej, uslyšíš to zanedlouho,“ pravila babička, a sotva to dořekla, ozvala se zvenčí u okna pastýřská trouba. Nejdřív odtroubil melodii pastýřské písně kolední, pak začal zpívat: „Vzhůru vstaňte, pastýřkové, hlásná novina, Spasitel se nám narodil v Betlémě v chlívě,“ atd. – „Máš pravdu, Kašpare, kdybych neslyšela tu píseň, ani by mi Boží hod nepřicházel tak veselý,“ pravila babička, poslouchajíc s potěšením. Pak ale šla ven a naložila pastýřovi do mošny výsluhu.

Poslední dokončovací práce vánočního úklidu a hotovo. Cukroví je napečené, peřiny čistě povlečené, záclony a koberce voní čistotou. Ještě dodělám vánoční výzdobu a je to. Ale byla to fuška. Cítím, jak jsem unavená. Najednou zazvoní telefon.
„Ahoj, tady Monika. Můžeme se dnes stavit? Zítra totiž s Markem odjíždíme do Alp a budeme tam přes Vánoce. Tak ať ještě pokecáme.“ Moc jsem neměla na návštěvu náladu. Byla jsem unavená a ještě jsem chtěla udělat tu výzdobu, ať je na Štědrý den všechno hotové a už mám konečně klid. Ale Moniku mám ráda a ráda ji uvidím – takže jsem souhlasila.
S manželem jsme připravili drobné pohoštění, uložili naše tři děti ke spánku a čekali na ohlášenou návštěvu. Zvonek u dveří ohlásil její příchod. Monika se svým manželem přišli v přesně domluvenou dobu. Přinesli láhev koňaku, kterou jsme hned otevřeli a mluvili jsme jeden přes druhého. Bylo toho tolik, co jsme si chtěli říct. Moniku s Markem jsme neviděli dost dlouho. Jsou bezdětní a tak stále někde cestují. Monika měla krásnou postavu, perfektně oblečenou, opálená do čokoládova, pěstěné nehty (ne jak já po tom vánočním úklidu). „Já tě holka obdivuju, s třema dětma a ještě zvládnout domácnost. Že si nepořídíte nějakou pomocnici do domácnosti? To já bych takhle nemohla žít. Já bych asi umřela. My jsme se před týdnem vrátili z Tunisu a Markovi se podařilo sehnat hotel v Alpách, takže tam jedeme na Vánoce a budeme tam až do Nového roku.“ Trpce jsem polkla, protože Monika vůbec neví, jak žijeme. Já na mateřské dovolené, takže si nemůžeme moc vyskakovat. Splácíme ještě byt, takže žijeme od výplaty k výplatě.Proto zmínka o hospodyni do domácnosti mě v duchu trpce rozesmála.

Povídali jsme si dlouho. Oni vyprávěli své zážitky z cest a já mohla na Monice oči nechat. A najednou jsem zjistila, že jí, ve skrytu duše, závidím. Kamarádíme spolu už od školy. Byly jsme obyčejné holky, zažívaly spolu ty holčičí radosti a potom jsem se seznámila se svým budoucím manželem a vdala se. Narodil se nám první syn, já začala mít jiné starosti a už jsme se tak často nevídaly. Monika se asi za tři roky seznámila s Markem. Byl o 10 let starší, ale měl už postavení a byl ředitelem jedné soukromé firmy. Před půlnocí jsme se s Monikou a Markem rozloučili, popřáli jsme si šťastné a veselé Vánoce a ještě jsme jim zamávali z balkonu, než nasedli do svého nového luxusního auta.
Sedla jsem si do křesla a byla celá zamlklá. Na otázky mého manžela jsem odpovídala tak na půl pusy a nechtělo se mi vůbec mluvit. Manžel si sedl vedle mě, vzal mě za ruku a zeptal se mě soucitně: „Ty jim závidíš, že?“ Byla mi hanba, nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Najednou mi hrkly slzy do očí a já začala, jak je to nespravedlivé, že nám se o takovém životě ani nezdá a přitom oba dřeme od rána do večera. Manžel tiše poslouchal, potom vstal a něžně povídá: „Pojď, něco ti ukážu.“
Zavedl mě do chodby, otevřel dveře dětského pokoje, objal mě a tiše mi zašeptal do ucha: „Toto je naše bohatství. Nebo myslíš, že oni jsou bohatší?“ V tu chvíli se mi štěstím a láskou zatočila hlava a já poznala, jak moc miluji svou rodinu – moje děti a mého manžela. Z očí se mi řinuly slzy, ale byly to slzy štěstí. Už jsem Monice nezáviděla vůbec nic a byla jsem šťastná.

Můj příběh začal v dětství, odkud si každý člověk odnáší množství vzpomínek do dalšího života. Ještě i dnes jako bych viděla malé děvčátko na lavičce. Smutně svírá v náručí pannu, mlčenlivou důvěrnici dětských stesků. Tím děvčátkem jsem byla já, cizí ve shonu města. Přišli jsme sem z vesnice, kde jsem vyrůstala zahrnovaná láskou rodičů, ale snad nejvíc mi ji dávala moje babička.
Mí rodiče se tedy přestěhovali, za prací, za bytem.V tom ruchu, který přineslo město, si jaksi nikdo ani nevšiml, že z hravého děvčátka se postupně stává malá hromádka neštěstí. Jak jsem si také měla rozumět s dětmi, které nebyly zvyklé běhat po rozkvetlých lukách, čvachtat se v potoce a sbírat maliny? Vysmívaly se mé nezkušenosti a naivitě. Byla jsem na svůj věk příliš tichá a uzavřená. Jak často bych byla potřebovala laskavé ruce babiččiny, její uklidňující hlas i něžné pohlazení…

Otec si časem všiml změny v mém chování, a tak se rodiče rozhodli, že budu navštěvovat lidovou školu umění. Mým nerozlučným společníkem se stal klavír. Byla jsem pilná a vytrvalá, cvičila jsem do úmoru, a nejvíc tehdy, když na mne doléhala samota a smutek. Když jsem byla veselá, klavír se radoval se mnou, když mi bylo do pláče, kvílela i moje hudba. Už jsem nepotřebovala kamarády. Měla jsem takového, který mne vždy poslouchal – klavír. Moje hra se zdokonalovala. Myslela jsem na to, jak babičce jednou ukážu, jaká jsem šikovná. Chtěla jsem hrát pro ni. Jako dík za všechnu její lásku. Až přišel ten velký den.
Bylo to den před Štědrým dnem. Měla jsem poprvé účinkovat na vánočním koncertě. Chtěla jsem zazářit před babičkou a ani jsem neměla trému. Byla jsem však hrozně zklamaná, protože rodiče ani babička na koncert nepřišli. V hustém sněžení jsem se vracela domů. Najednou jsem spatřila, jak mi přichází naproti otec. Měl divné červené oči a pevně mne obejmul: „Babička nám právě zemřela.“

V prvním okamžiku mi zazněly v uších ty krásné tóny, které jsem věnovala své babičce. Litovala jsem, že se nemohu stát aspoň maličkým kouskem té hudby, abych k ní zaletěla a na mramorové oči vtiskla poslední políbení. Dnes, po tolika letech, vždy, když usedám na Vánoce ke klavíru, napadne mi ta první koncertní skladbička osmiletého děvčátka, které toužilo po své babičce. Zahraji si ji, zavzpomínám na krásné dětství a tajně si přeju, aby ty tóny slyšela i ona, která se při nich tam kdesi v nekonečnu laskavě usmívá.

Vánoce a jejich neopakovatelná atmosféra! Od malička až po dnešek se mi ve vzpomínkách vynořují vždy přesné a neměnné obrazy z dětství. Sladká vůně křehkých vanilkových rohlíčků, ořechových pusinek a kokosových hrudek. Jablkový dort ozdobený čokoládou a šlehačkou. Maminčin radostně vzrušený obličej při sestavování jídelního lístku. Šplouchání kapra ve vaně. Vánoční stůl byl vždycky překrásně upravený a ty nejjemnější detaily, které ho dotvářely, vyráběl s obdivuhodným vkusem náš tatínek. Nikdy nechyběl hezký přírodní svícen ozdobený chvojím. Na jednom konci bylo připraveno křehké vánoční pečivo a mísy plné ovoce. Jablka, pomeranče, mandarinky, datle, fíky, hrozny vína. Naše maminka říkávala, že na štědrovečerním stole nesmí nic chybět. A vůbec, byla jakási jinačí, milejší a veselejší. Když jsme, vyhladovělí povinným půstem, zabloudili občas do spíže s cukrovím, i její plesknutí bylo jaksi laskavější.
Toho roku, kdy jsem pochopila, že dárky nenosí Ježíšek, ale kupují je rodiče, popadla mne nepřekonatelná touha objevit je nebo se prostě jen přesvědčit, že na nás rodič nezapomněli. Poslední týden před svátky jsem spolu se sourozenci tajně prohledávala skříně a všechna místa, která mohla posloužit rodičům jako skrýš. Určitě to nebyla jenom otcova intuice, spíš to byly stopy hledání, které jsme my děti po sobě zanechávaly, protože nás jednou zavolal k sobě a zkoumavě se na nás zadíval: “Blíží se Vánoce. Možná, že už víte, co dostanete pod stromeček.“ Všichni tři jsme horlivě kroutili hlavami, že nevíme. „Jak jen na to mohl přijít?“ divili jsme se později v dětském pokoji, protože to vlastně bylo jemné upozornění, abychom přestali. Sourozenci se okamžitě vzdali a tak jsem v hledání pokračovala sama.
Zbabělci, myslela jsem si. Moje námaha byla konečně odměněna, když jsem v nejzazším koutě prádelníku objevila knihu, po které jsem už delší dobu prahla. Rychle jsem ji dala na původní místo a zbylé dny do svátků jsem se pohybovala mezi sourozenci s hrdostí úspěšného průzkumníka.

Konečně nastal Štědrý večer. Na vánočním stromečku, který jsme odpoledne ozdobili, se pohupovali lehoučcí bílí andělíčci, které otec s úžasnou vynalézavostí navrhl a my jsme je vysříhali z papíru. Už několik roků byli neodmyslitelnou součástí našeho vánočního stromečku. Z kuchyně se linula lahodná vůně, maminka, rozpálená od práce u sporáku, dokončovala poslední jídlo. I letos jsme poslední minuty trávili ve svém pokoji, kde jsme měli odříkat dětskou modlitbičku. Jako obvykle jsme však napínali zrak, jestli za zasklenými dveřmi, které spojovaly náš pokojík s obývačkou, nezahlédneme nějaký tajemný stín a natahovali jsme uši, jestli neuslyšíme kroky nebo šustění papíru. Když se konečně rozsvítily barevné svíčičky na stromku a do ticha zazněl stříbrný hlas zvonečku, vtrhli jsme do pokoje jako uragán. Stromeček a pod ním hromada dárků. „Smíme?“ ptali jsme se dychtivě. „Až po večeři,“ přemlouvala nás maminka, ale nakonec vždy podlehla našemu prošení. Asi věděla, že bychom vzrušením ani nevnímali, co jíme a to by byla škoda, protože je výborná kuchařka. Sáhla jsem po nejbližším balíčku, označeném mým jménem a vzrušeně jsem ho rozbalovala. Když jsem ho konečně otevřela, našla jsem v něm nedávno objevenou knihu.
Zvláštní, srdce se mi vůbec nerozbouchalo radostí jako po jiné roky a já jsem jen dárek rozpačitě převracela v ruchách. „Nelíbí se ti?“ zeptala se maminka znepokojeně. „Ale ano, líbí,“ horlivě jsem přisvědčovala a zaháněla z obličeje rozpačitý výraz. Potom jsem se mimoděk setkala s pohledem otcových laskavých hnědých očí. Na tváři měl chápavý úsměv a já jsem si s hanbou uvědomila, že zná pravdu. Tenkrát jsem pochopila, že jsem se díky své zvědavosti připravila o nejkrásnější okamžik Štědrého večera a se závistí jsem pozorovala své „zbabělé“ sourozence, kteří se při rozbalování dárků nefalšovaně radovali.
Od toho Štědrého večera nechci nikdy dopředu znát překvapení. Vždyť nejkrásnější na něm je právě to, že ho člověk nezná.

Po dlouhé době jsem se znovu ocitla v rodném domě. Teď tu bydlí moje sestra, jejíž děti už také odrostly a odstěhovaly se. Rodiče nám už dávno zemřeli a tak se mi dům zdál cizí a velmi malý.
„Moniko, nic už tady po našich nezůstalo? Myslím nějaké fotografie, knihy, zkrátka něco, co by nám je připomenulo?“ ptala jsem se sestry. „Nevím, možná bude něco na půdě.“
Po strmých schodech jsem vylezla na půdu. V jednom koutě zůstala dílnička po nebožtíkovi švagrovi, jinak nic. Jen pavučiny. A přece. Pod vikýřem stál starý kufr. Otevřela jsem ho. Na hromadě novin ležely dětské housle. Nevěděla jsem, že je sestra po celá ta desetiletí opatrovala. Vzala jsem je opatrně do rukou. Jak je to dávno, co mi je otec koupil! Chodila jsem, tuším do druhé obecné. Byly z tmavého lesklého dřeva. Když je otec přinesl, měly všechny struny uvolněné. Stály mnoho peněz. Sedmdesát korun, což byla na tu dobu slušná suma. Housle otci prodal starý Cikán, který tvrdil. že to jsou hotové stradivárky, prý se na nich naučím hrát raz dva.
Nenaučila jsem se. Neměla jsem talent ani vytrvalost. Chtěla jsem se naučit nějakou píseň, ale můj učitel hudby mi hned na začátku vysvětlil, že nejdřív musím pochopit noty, potom hodně, hodně cvičit a potom i píseň bude. A tak jsem cvičila, ale bez nadšení. Dočkala jsem se však i toho, že mne učitel začal konečně učit i melodii. To budou naši nadšení! Bylo to před Vánocemi a já jsem už dost jistě držela smyčec v ruce. Nacvičovala jsem píseň, která měla být překvapením pod vánočním stromečkem.
Dodnes nechápu, jak se nám to podařilo – tedy mně a mému učiteli hudby, ale opravdu jsem vykouzlila z těch starých houslí koledu Narodil se Kristus Pán. Pilně jsem cvičila ve studené jídelně, kde jsme ve všední den netopili a odkud mne nebylo slyšet do kuchyně. Víc než na skromné dárky jsem se těšila, jak budou naši překvapení, až jim pod stromečkem zahraji Narodil se Kristus Pán. Představovala jsem si, jak otci zazáří oči pýchou a mamince zvlhnou dojetím. Kdyby nebylo té studené jídelny, bylo by všechno dopadlo podle mých představ. Avšak když jsem uměla zahrát téměř bez chyby celou vánoční píseň a když napadlo do půl plotu sněhu a my jsme měli první den prázdnin, rozbolela mne hlava a horkost mi stoupla do tváří.

„Pane Bože, ať teď nejsem nemocná,“ myslela jsem si zoufale, vzala jsem si housličky a zavřela se v pokoji. Zahrála jsem koledu jednou, podruhé, pak se mi zatočila hlava i stojan s notami a já jsem padla na pohovku. Maminka křikla z kuchyně: “Nebuď tam dlouho, je tam zima.“
Když jsem neodpovídala, přišla za mnou s rukama od těsta a našla mě bledou na pohovce. Věděla, že je zle. Nevím jak dopekla perníková srdíčka, na která měla už zaděláno. Ale než přišel otec z práce, už jsem ležela v posteli s ovázaným krkem. Na nočním stolku teploměr, jehož rtuť vyskočila tak vysoko, že otec okamžitě běžel pro doktora.
Do Štědrého večera chyběly tři dny. Lékař řekl našim, aby se nebáli, že prý do Nového roku bude ze mne chlapík. Do Nového roku! Popadl mne strach. Umíte si to představit – na Štědrý večer ležet v posteli. A nezahrát pod stromečkem Narodil se Kristus Pán? Otec mi dával lipový čaj, abych se vypotila, maminka se modlila ke svaté Terezce mé patronce, a já jsem se krmila aspirinem, který mi doktor naordinoval.
Na Štědrý večer seděli rodiče za velký stolem v jídelně, maminka žehnala oplatky, natírala je medem a česnekem, jak bylo zvykem u nich doma. Otec rozsvítil svíčky na vánočním stromku a já jsem se na to všechno dívala z postele. Přes sváteční atmosféru jsme byli všichni smutní. Nemohla jsem to vydržet. Vím, ještě odpoledne jsem měla vysokou teplotu, ale Vánoce jsou jednou za rok! Poprosila jsem maminku a tatínka, aby se otočili ke zdi a nedívali se na mne. Poslechli. Sklouzla jsem z postele, natáhla se pro pouzdro, housle jsem si přiložila pod bradu a spustila – Narodil se Kristus Pán, veselme se…
Maminka se překvapeně otočila, chtěla něco říct, ale tatínek dal prst na ústa, aby byla ticho. Oba stáli tak, jak jsem si to představovala. Překvapení a dojatí. Mamince, přirozeně, tekly slzy a tatínek mě pyšně políbil na čelo. Když mi před spaním měřili teplotu, horečka byla tatam. Doktor, který se na mne po svátcích přišel podívat, řekl, že to ty jeho prášky tak rychle zabraly. Otec si myslel, že mi pomohl lipový čaj a maminka zase, že mne uzdravila svatá Terezka. Jen já jsem věděla, že to byla moje touha, abych svou první píseň mohla zahrát pod stromečkem. To ona přemohla horečku a nemoc.

Blížily se Vánoce. Čas klidu, míru a lásky. Kromě shánění dárků pro naše tři malé děti jsme měli s manželem za úlohu uklidit celý dům. Počasí nám přálo, a tak jsem se rozhodla vydrhnout i koberce. Věru, dobrý týden nám trvalo, než jsme do detailu všechno vyčistili. Nakonec jsme si nechali kuchyni. Pamatuji si to jako dnes. Byla sobota a zatímco jsem uklízela v kuchyni, v kamnech jsem nezatopila. Řekla jsem si totiž, že by bylo dobré vymést komín. To však už měl udělat manžel. Kdo na vlastní kůži zkusil, co takový opravdový vánoční úklid obnáší, ví, že pokud si neodpustí ani jediný kout v domě, je práce habaděj. A to jsem ještě dohlížela na děti, které chtěly každou chvíli jíst nebo jim dělala soudce, když se začaly o něco prát. Manžel mi občas s něčím pomohl, ale víte, jak to chodí… Byla jsem už se vším hotová a unavená, ale spokojená jsem zkontrolovala pořádek v kredenci s uspokojením si prohlížela nový papír v poličkách i zásuvkách. Manžel zašel do kůlny pro dříví, aby už konečně zavládlo v kuchyni příjemné teplo.
Byl už skoro večer, celá kuchyně se na mne usmívala, všechno čisté a naleštěné jako nikdy. Ještě jsem narovnala koberce a šla oznámit dětem, že za chvíli budeme večeřet. Manžel naložil do kamen dříví a povídá: „Víš ty co? Já jdu ještě dočistit komín na půdu.“
Potěšila mne manželova ochota a začala jsem dávat talíře na stůl. Ve chvíli, kdy jsem už, už čekala, že z kamen začne konečně sálat blahodárné teplo, ozvala se rána, či spíš pořádný výbuch. Bože, asi vypukla válka, pomyslela jsem si. Vždyť v televizi i rádiu jsem v těch časech nejednou slýchala, jací jsou ti Američané nepřátelé a jak nás neustále ohrožují.

Když jsem otevřela oči, nevěděla jsem, zda sním či bdím. Pláty z kamen byly rozházené, čajník i s čajem vzhůru dnem a na kobercích, ještě před malou chvílí čistých, třísky smíchané s popelem, vysypaným ze zásuvky. A jako by toho všeho nebylo dost, vzduchem poletovaly jemné černé saze a něžně se usazovaly na čistých poličkách, koberci, vyleštěném plynové sporáku, ba i na bílém ubruse…, no vlastně na všem. I na mně. Teprve teď mi došlo, že válka asi nebude, to jen manžel čistí komín…
Otevřela jsem dveře kuchyně a se zatajeným dechem jsem naslouchala, jestli manžel po tom výbuchu ještě žije. Docela mi odlehlo, když jsem po chvíli uslyšela: „No, Majko, můžeš zatopit, komín je čistý!“
Na to, co následovalo potom, si vzpomínám jen matně. Vím jen, že jsem vyjmenovala všechny svaté, práskla dveřmi a šla si lehnout. Ani manžel nedokázal dětem věrohodně vysvětlit, proč jdeme spát s prázdnými žaludky. Do dalšího uklízení jsme se pustili až druhý den, a to přesto, že byla neděle. Jen sousedovi nešlo do hlavy, že prášíme ty samé koberce, které jsme den předtím sušili na plotě. Tak jsem mu tedy pěkně prozradila, že manžel vymetal komín, a to velmi důkladně.
Teprve asi za týden se mi manžel přiznal, že chtěl vyčistit komín tak, jako to dělal sousedův otec. Ten totiž vždycky zapálí hadr napuštěný naftou a hodí ho do komína. Můj muž tam tedy hodil hadr a pro jistotu ještě navrch šplíchl trochu benzínu. Až potom pochopil, že benzín je silně výbušná látka. Těžké litinové pláty na kamnech, které výbuch vyrazil, jakož i naše sazemi posypaná, čerstvě uklizená kuchyně, byly toho výřečným důkazem.
Nemusím snad dodávat, že od té doby je už manžel při vymetání komínů opatrnější.

Kdo by neměl rád Vánoce? Ze všech nejvíc se však přece jen radovaly děti. Ani my s bratrem jsem nebyli jinačí. Nedočkavě jsme počítali každý den, radostně očekávajíce štědrovečerní nadílku. Samozřejmě jsme se vždycky dočkali a Ježíšek k nám byl velice štědrý. Sice to nebyly takové dárky, na jaké jsou zvyklé dnešní děti, ale přesto Vánoce z těch časů, jednoznačně patří k těm nejkrásnějším. Zmíním se aspoň o jedněch, které měly tak trochu neobyčejný průběh.

Všechno to vlastně začalo tím, že jednoho krásného dne, bylo to myslím někdy kolem Mikuláše, mi můj starší bratr sdělil zdrcující zprávu, že letos nám Ježíšek žádné dárky nepřinese. Ne že bychom nebyli dostatečně poslouchali. To bychom si stejně ani při nejpřísnější sebekritice nepřiznali. Dárky nebudou jednoduše proto, že Ježíšek nikdy žádné dárky ani nenosil! Když jsem tyto pádné argumenty odmítla vzít na vědomí, tváříc se značně nechápavě, dostalo se mi expresního školení o tom, že dárky nám vlastně kupují rodiče. Jak jen jsem byla zklamaná! Chudší o jednu iluzi jsem se žalostně rozplakala.
Bratr, který si odjakživa dokázal zachovat chladnou hlavu, však nepropadl panice ani žalu a rozhodl se převzít iniciativu pevně do vlastních rukou. V našem případě to znamenalo asi tolik, že jsme se rozhodli poprvé v životě koupit rodičům i babičce a dědečkovi vánoční dárky. Nakonec, co nám zbývalo, když Ježíšek přece žádné dárky nenosí. Nu co, nějaké to „jmění“ jsme měli, bylo toho tak kolem dvaceti korun. A tak jsme nakonec po delší úvaze v obchodě se smíšeným zbožím koupili vázičku za pět korun, tatínkovi nejlacinější pěnu na holení a babičce alpu na mazání nohou a fialkové mýdlo. To bylo radosti, když jsme dárky – už zabalené – zamkli na Štědrý den do skříně a netrpělivě jsme čekali, kdy je budeme moci nepozorovaně položit pod rozzářený stromek. Jak se tak chýlilo k večeru, bratr začal být stále nedůvěřivější. Nabyl dojmu, že rodiče své dárky ve skříni objeví a bude po překvapení. Vtom dostal spásonosný nápad. „Víš, co uděláme?“ zeptal se mne. „Klíček od zamčené skříně schováme a abychom měli úplnou jistotu, že skříň neotevřou jiným, vyzkoušíme, jestli se k ní nehodí nějaký další klíček.“ A protože byl opravdovým mužem činu, nelenil, a jak řekl, tak udělal. Stalo se však něco nečekaného. Klíček od druhé skříně, který jsme na zkoušku strčili do zámku, se nám vzpříčil a nakonec zlomil. A my ne a ne ho dostat ven. Co teď? Dostali jsme strach a proto mi bratr rychle nařídil zamknout i dveře od pokoje, aby rodiče nezjistili, co jsme vyvedli. Ale ani to jsme neměli dělat, protože ze strachu jsme se zamkli tak důkladně, že jsme potom vůbec nedokázali odemknout. Až na velké naléhání rodičů, kteří nás už volali k štědrovečerní večeři, jsme nakonec museli s pravdou ven. A tak, ještě dřív, než jsme usedli ke stolu, musel k nám tatínek vylézt po žebříku a oknem se dostat k nám do pokoje. Ještě štěstí, že ten pokoj byl v rodinném domě na přízemí. Otci se sice podařilo otevřít, ale když se dozvěděl, že si ještě bude muset poradit i se zlomeným klíčkem od skříně, zatvářil se patřičně znechuceně. A jak to nakonec dopadlo? Protože jsme mermomoci chtěli rodičům připravit vánoční překvapení, musel tatínek skříň s dárky, které tam pro ně Ježíšek nechal, vypáčit. Konečně zavládla v naší rodině vánoční pohoda a my jsme si spokojeně vydechli. Ony ty svátky dají člověku někdy pořádně zabrat…

Jak předpověděla Kateřina na ledě. Vánoce přišly na blátě. Na Štědrý den nám zbývalo už jen koupit kapry, ozdobit vánoční stromek a rozsvítit svíčky na hrobě dědečkovi a babičce. Nevím, jestli to bylo tím uplakaným počasím, ale od rána mne tížila jakási úzkost. Svátečně mi nezněly ani koledy, které hráli v rozhlase do samého rána.

Takhle nesvá jsem se vydala do města „na ryby“, zatímco otec zdobil jedličku. Loni byla hezčí, dumala jsem cestou k tržnici. A Jirka nemusel vyfásnou dozorčí službu zrovna na svátky. Tak jsme se těšili na naše první Vánoce. Doufám, že si to vynahradíme na Silvestra. Můj bývalý přítel bude jistě někde na chatě, to je jeho styl, se kterým jsem se nikdy nesmířila.
Náramně mi ho připomínal mládenec za kádí s rybami. Právě k němu jsem se mimoděk zařadila do dost dlouhé fronty. Nervozita, způsobená sychravým počasím, se zřejmě projevila i na mých spolučekajících. Reptali ostošest. Dovezli už jen malé kapříky, samá kostička za víc peněz, a ještě i na váze nás šidí“. Byla jsem už skoro na řadě, když se mumlání změnilo v hysterii. „Postavte se do řady jako my! Měla jste si poslat mužíčka! Kupte si filé nebo sardinky!“
Dav útočil na starší paní, která se přibelhala o holi rovnou ke kádi a chtěla jen maličkého kapříka, vždyť budou jen dva…
Vtom nějaký „hrdina“ vyskočil z řady a stařenku drsně odstrčil. Trpce si cosi pro sebe zamumlala a zdvihla hůl, spíš na obranu než na výstrahu. Neuvěřitelně mnoho zloby se nahromadilo za tu malou chvilku v lidech, kteří večer budou zpívat s dětičkami nad štědrými dárky Tichou noc s „čistým“ svědomím půjdou na půlnoční. Tyto a podobné myšlenky se mi honily hlavou, když jsem přistoupila k váze. Nemohla jsem jinak, než zavolat na ženu, aby počkala. Ta však už cupitala k tramvaji. Bez váhání jsem koupila o rybu víc. Překvapená paní dojatě děkovala. Dcera v cizině, muž na vozíku, celé Vánoce zůstaly na ní.
„Ať tě anděl strážný neopustí, děvenko!“, popřála mi místo šťastných a veselých…I proto na ni často vzpomínám. Už před domem mi sousedka zvěstovala, že otce právě odvezli do nemocnice. Maminka mi nechala vzkaz, abych přišla za nimi. Otec spadl ze židle, když chtěl na vrchol jedličky připevnit betlémskou hvězdu. Naštípl si dvě žebra, ale po ošetření se mohl vrátit k štědrovečernímu stolu. Do sváteční pohody jsme se však už nijak nemohli vpravit. Ani dárky jsme nerozbalili. Jen blikání barevných svíček připomínalo svátečnost chvíle.
Neuplynula ani hodina a stalo se neuvěřitelné. Místo na půlnoční jsem musela do nemocnice já! Stačila chvilka nepozornosti u večeře a kostička z ryby uvázla kdesi v krku. Pro doktory, kteří slouží o Vánocích, banální případ.
Chodba před ambulancí byla plná. Přispěla k tomu snad celá osada Romů. Jejich vajdovi prsklo z dělobuchu do oka. Jaká to solidarita! Ti by jistě nebyli stařenku odehnali od ryb. Vzpomněla jsem si na smutnou dopolední epizodku. Kupodivu mne aspoň na chvilku rozveselil mladý lékař. Co prý by to bylo za Vánoce bez takovýchhle pacientů?
Kostička z mého krku byla sice raz dva venku, ale potom se doktor jaksi dlouho zabýval mým hrdlem. Musel objevit cosi nepříjemné, svitlo mi, když si zavolal na konzultaci staršího kolegu. Zápal nebo něco horšího? Mám prý překouřené hrdlo! Nikdy jsem přece nekouřila, namítla jsem uraženě. Ano, nepříjemný kašel mne občas ráno sužuje, přiznávala jsem nesměle.¨ Srdce se mi sevřelo, když mne pozvali na důkladnější kontrolu hned po svátcích. Nemocnice se potom stala na delší dobu mým domovem a otec, už se srostlými žebry, denním návštěvníkem.
„Bylo za pět minut dvanáct, ta kostička v krku vás vlastně zachránila,“řekl mi primář, když mne propouštěl z nemocnice. I anděl strážný byl u toho, dodala jsem si pro sebe. Díky rybí kůstce mi včas zjistili zákeřné onemocnění. A já si až teď uvědomuji hloubku a krásu vánočního přání od stařenky.

Předem poznamenávám, že svému muži věřím. Nikdy jsem neměla důvod ho z něčeho podezřívat, nikdy mi nebyl nevěrný. Člověk je však už takový, když se naskytne situace, která je jen trošku podezřelá, přese všechno zaváhá. Ale ruku na srdce, milé dámy, kdyby se vám stalo to, co mně, nezachovaly byste se stejně? Posuďte samy.
Pracovali jsme s manželem na jednom pracovišti ve výpočetním středisku větší továrny. Chodili jsme do práce spolu, volné chvíle jsme trávili také společně. Tak to bylo roky. Jednou, těsně před Vánocemi, se manžel nachladil. Teklo mu z nosu, kašlal a hrozně kýchal. Rozhodla jsem, že příští den nepůjde do práce a vyleží to.
Ráno jsem mu navařila lipového čaje a odešla do práce. Až tam jsem si uvědomila, že jsem mu chudákovi nepřipravila nic k jídlu. Nedalo mi, zašla jsem za vedoucím a poprosila ho, jestli by mne nepustil domů dřív, že si ten půlden odpracuji někdy jindy. Souhlasil. Cestou jsem nakoupila a těšila se, že manžela překvapím dobrým obědem. Míval rád krůtí prsíčka a právě ta se mi podařilo koupit.
V dobré náladě jsem otevřela byt a už ode dveří jsem volala do ložnice:“Haló, miláčku, přišla kuchařka…“

Nikdo se však neozýval. Vešla jsem do pokoje, manžel tam nebyl. Nebyl ani v kuchyni, ani na balkoně. Vtom jsem zaslechla z koupelny šplíchání vody a nějaká slova. Manžel k někomu mile promlouval: “No tak , nedělej fóry, pěkně tě našamponuju a uvidíš, jak se budeš dobře cítit.“
Do mne jako by hrom uhodil“můj muž je uvnitř a někdo je tam s ním. Přitiskla jsem ucho na dveře, abych ještě lépe slyšela. Muž pokračoval: „Ukaž bříško…bože, snad nejsi lechtivá…“
Moje přesvědčení se upevnilo. Má tam nějakou poběhlici a jsou spolu ve vaně. Ta představa, že na takovém intimním místě se mi rozvaluje cizí ženská, mi zatemnil mozek. Začala jsem prudce bušit do dveří. Za dveřmi zavládl zmatek, a pak se ozval vylekaný mužův hlas:
„To jsi už ty, Magdičko?“
„Já, ty darebáku., otevři, vím co tam děláš!“
Dveře se skutečně po chvíli otevřely a v nich stál zmateně můj muž. Vedle něho stála naše doga Máša. Čůrkem z ní tekla voda.
„Nezlob se, Magdičko,“ pokorně žebronil můj muž, „chtěl jsem jen Mášu pořádně vydrhnou ve vaně, aby byla pěkně čistá na Štědrý den. Vím, jak jsi na vanu háklivá, a tak …“
Samozřejmě jsem mu pořádně vyčinila. Ani slůvkem jsem se však nezmínila o svém podezření. Mužům se takové věci nemají říkat …

Něžně mne hladí po tváři a mně se řinou z očí slzy. A dcera, můj nejbližší člověk – nejlepší přítelkyně a starostlivá opatrovatelka v jedné osobě – vůbec netuší, co prožívám.
Už třetí Vánoce budu upoutaná na lůžko. Kdyby jen upoutaná – bezvládná, po mrtvici ochrnutá na půl těla a odkázaná na cizí pomoc! Jak závidím jiným starým ženám, pro které jsou svátky narození Páně i jakýmsi vlastním znovuzrozením, injekcí, radostí, ba přímo znovunabytím chutí do života. Rozdaly by se, aby potěšily své nejbližší – děti, zetě, snachy, vnoučata…

Já tady však ležím bezvládně na posteli, cítím vůni jehličí a perníků, představuji si šťastná očka vnuků u rozzářeného stromku, vnímám blízkost lidského tepla. A přece. Jsem smutná, ubolená. Ne však proto, že jsem bezvládná a nemohu se tak hbitě obracet jako jiné babičky a být šťastná z obšťastňování svých nejbližších. Stalo se mi něco horšího. Tíží mě svědomí.
Bylo mi pětatřicet, když jsem počtvrté otěhotněla. Divné – Československo tenkrát vyhlásili za socialistický stát a ve všeobecné euforii té doby jsem víc chtěla být budovatelkou krásnějších zítřků než čtyřnásobnou matkou. „Tři děti nám stačí,“ vyhlásila jsem jednou před manželem jako emancipovaná žena. On však nechtěl ani slyšet, že bych si měla dítě nechat vzít a po dlouhých hádkách si prosadil své.
Když se nám Jarka narodila, byla jako vystřižená z obrázku. Krásné a hodné dítě. Nemohu popřít, starala jsem se o ni, ale přesto byla v mých očích vždy popelkou. Uvnitř jsem nikdy nedokázala potlačit to, že byla nechtěným dítětem a že jsem ji porodila proti své vůli. Tím vroucnější cit jsem přechovávala vůči třem starším dětem, ve kterých jsem se takříkajíc viděla.
Můj vztah se k Jarce nezměnil ani později, když dva starší synové i dcera odpromovali, založili si rodiny a domů chodívali stále vzácněji. Od otcova pohřbu před pěti lety jako bych pro ně ani neexistovala. Podnikají a tak se musím spokojit s pohlednicí k narozeninách i k svátku…Jedině Jarka s mužem na matku nezapomněli, i když to nemají z města o nic blíž. A když jsem potom ochrnula, ostatní děti, jak jsem vyrozuměla, mluvily o nějakým ústavu. Jen Jarka s mužem o tom nechtěli ani slyšet. Vzali si mě k sobě. Přesto, že právě čekali čtvrté dítě…
Kolikrát jen se mne zeptá, jestli něco nepotřebuji, upraví mi polštář, aby se mi pohodlně leželo, něžně mne přitom pohladí po tváři a tiše zašeptá – maminko moje! Z očí se mi pokaždé řinou slzy. A dcera, můj nejbližší nechtěný člověk, vůbec netuší důvod. Srdce mě bolí a svědomí se ptá: Děvenko moje, čím jsem si tě zasloužila?!

Na Štědrý den si budu přát jediné. Sníh. Stejně jako vloni, kdy se do našeho panelového bytu nemilosrdně dralo jarní slunce. „Zase do mě nevstoupí vánoční pohoda,“ brumlala jsem si a stahovala žaluzie v okně. Přivřela jsem na chvíli oči a snila o bílých vánocích. Mám je navždy spojené s obrázkem Josefa Lady.

Je na něm podvečerní krajina, pár chalup utopených v bělostné peřině. Z komínů stoupá dým. K zemi se snáší sníh. Měsíc právě vykoukl nad mraky. Ten pokoj a to ticho … Slyším jen vločky, jak tiše ševelí. A pak jsou tu okna. Rozzářená okna. Je v nich teplo, světlo, láska, očekávání. Přála bych si na ně dýchnout a podívat se do místnosti. Proč ne?

Vidím vánoční stromek. Vysoký, chundelatý smrček, ozdobený červenými jablíčky, ořechy, cukrovím a plamínky svíček. Papírové jesličky s právě narozeným Ježíškem. Jablíčka připravená k rozkrojení, ořechy k rozlousknutí, olovo k ulití. Pec, ke které se choulí čtyřnohý kožíšek. Chtěla bych tam být …

„Maminko, pojď, uděláme si prskačku a pusť mi Ježíšku, panáčku, prosím,“ slyším hlásek své tříleté dcery. „A kdy už přijde Ježíšek?“

Rázem bdím. Zapálily jsme si prskačku, čili prskavku, společně zapěly dudlajda, dudlajda. A zatímco byli s tátou na procházce, ozdobila jsem stromek, připravila dárky a pokoj pečlivě zamkla, aby mohl přijít ten nejočekávanější. A bylo mi nejednou tak nějak jinak. Ta vůně! Jehličí, františek, smažený kapr, cukroví, bramborový salát. Vše dohromady. Nejkrásnější vůně jakou znám.

Stmívalo se. Podívala jsem se ven. Vidím celé město. Ta pohoda a to ticho. A jsou tu okna. Rozzářená okna. Je v nich teplo, světlo, láska, očekávání. A za nimi? No přeci, Štědrý večer.

Na Štědrý den si budu přát jediné …