Do Vánoc 2019 zbývá:
 
 

Vánoce a jejich neopakovatelná atmosféra! Od malička až po dnešek se mi ve vzpomínkách vynořují vždy přesné a neměnné obrazy z dětství. Sladká vůně křehkých vanilkových rohlíčků, ořechových pusinek a kokosových hrudek. Jablkový dort ozdobený čokoládou a šlehačkou. Maminčin radostně vzrušený obličej při sestavování jídelního lístku. Šplouchání kapra ve vaně. Vánoční stůl byl vždycky překrásně upravený a ty nejjemnější detaily, které ho dotvářely, vyráběl s obdivuhodným vkusem náš tatínek. Nikdy nechyběl hezký přírodní svícen ozdobený chvojím. Na jednom konci bylo připraveno křehké vánoční pečivo a mísy plné ovoce. Jablka, pomeranče, mandarinky, datle, fíky, hrozny vína. Naše maminka říkávala, že na štědrovečerním stole nesmí nic chybět. A vůbec, byla jakási jinačí, milejší a veselejší. Když jsme, vyhladovělí povinným půstem, zabloudili občas do spíže s cukrovím, i její plesknutí bylo jaksi laskavější.
Toho roku, kdy jsem pochopila, že dárky nenosí Ježíšek, ale kupují je rodiče, popadla mne nepřekonatelná touha objevit je nebo se prostě jen přesvědčit, že na nás rodič nezapomněli. Poslední týden před svátky jsem spolu se sourozenci tajně prohledávala skříně a všechna místa, která mohla posloužit rodičům jako skrýš. Určitě to nebyla jenom otcova intuice, spíš to byly stopy hledání, které jsme my děti po sobě zanechávaly, protože nás jednou zavolal k sobě a zkoumavě se na nás zadíval: “Blíží se Vánoce. Možná, že už víte, co dostanete pod stromeček.“ Všichni tři jsme horlivě kroutili hlavami, že nevíme. „Jak jen na to mohl přijít?“ divili jsme se později v dětském pokoji, protože to vlastně bylo jemné upozornění, abychom přestali. Sourozenci se okamžitě vzdali a tak jsem v hledání pokračovala sama.
Zbabělci, myslela jsem si. Moje námaha byla konečně odměněna, když jsem v nejzazším koutě prádelníku objevila knihu, po které jsem už delší dobu prahla. Rychle jsem ji dala na původní místo a zbylé dny do svátků jsem se pohybovala mezi sourozenci s hrdostí úspěšného průzkumníka.

jak-jsem-prevezla

Konečně nastal Štědrý večer. Na vánočním stromečku, který jsme odpoledne ozdobili, se pohupovali lehoučcí bílí andělíčci, které otec s úžasnou vynalézavostí navrhl a my jsme je vysříhali z papíru. Už několik roků byli neodmyslitelnou součástí našeho vánočního stromečku. Z kuchyně se linula lahodná vůně, maminka, rozpálená od práce u sporáku, dokončovala poslední jídlo. I letos jsme poslední minuty trávili ve svém pokoji, kde jsme měli odříkat dětskou modlitbičku. Jako obvykle jsme však napínali zrak, jestli za zasklenými dveřmi, které spojovaly náš pokojík s obývačkou, nezahlédneme nějaký tajemný stín a natahovali jsme uši, jestli neuslyšíme kroky nebo šustění papíru. Když se konečně rozsvítily barevné svíčičky na stromku a do ticha zazněl stříbrný hlas zvonečku, vtrhli jsme do pokoje jako uragán. Stromeček a pod ním hromada dárků. „Smíme?“ ptali jsme se dychtivě. „Až po večeři,“ přemlouvala nás maminka, ale nakonec vždy podlehla našemu prošení. Asi věděla, že bychom vzrušením ani nevnímali, co jíme a to by byla škoda, protože je výborná kuchařka. Sáhla jsem po nejbližším balíčku, označeném mým jménem a vzrušeně jsem ho rozbalovala. Když jsem ho konečně otevřela, našla jsem v něm nedávno objevenou knihu.
Zvláštní, srdce se mi vůbec nerozbouchalo radostí jako po jiné roky a já jsem jen dárek rozpačitě převracela v ruchách. „Nelíbí se ti?“ zeptala se maminka znepokojeně. „Ale ano, líbí,“ horlivě jsem přisvědčovala a zaháněla z obličeje rozpačitý výraz. Potom jsem se mimoděk setkala s pohledem otcových laskavých hnědých očí. Na tváři měl chápavý úsměv a já jsem si s hanbou uvědomila, že zná pravdu. Tenkrát jsem pochopila, že jsem se díky své zvědavosti připravila o nejkrásnější okamžik Štědrého večera a se závistí jsem pozorovala své „zbabělé“ sourozence, kteří se při rozbalování dárků nefalšovaně radovali.
Od toho Štědrého večera nechci nikdy dopředu znát překvapení. Vždyť nejkrásnější na něm je právě to, že ho člověk nezná.



 
 

Napiš komentář