Do Vánoc 2019 zbývá:
 
 

Kdo by neměl rád Vánoce? Ze všech nejvíc se však přece jen radovaly děti. Ani my s bratrem jsem nebyli jinačí. Nedočkavě jsme počítali každý den, radostně očekávajíce štědrovečerní nadílku. Samozřejmě jsme se vždycky dočkali a Ježíšek k nám byl velice štědrý. Sice to nebyly takové dárky, na jaké jsou zvyklé dnešní děti, ale přesto Vánoce z těch časů, jednoznačně patří k těm nejkrásnějším. Zmíním se aspoň o jedněch, které měly tak trochu neobyčejný průběh.

vzpominka-na-jeziska

Všechno to vlastně začalo tím, že jednoho krásného dne, bylo to myslím někdy kolem Mikuláše, mi můj starší bratr sdělil zdrcující zprávu, že letos nám Ježíšek žádné dárky nepřinese. Ne že bychom nebyli dostatečně poslouchali. To bychom si stejně ani při nejpřísnější sebekritice nepřiznali. Dárky nebudou jednoduše proto, že Ježíšek nikdy žádné dárky ani nenosil! Když jsem tyto pádné argumenty odmítla vzít na vědomí, tváříc se značně nechápavě, dostalo se mi expresního školení o tom, že dárky nám vlastně kupují rodiče. Jak jen jsem byla zklamaná! Chudší o jednu iluzi jsem se žalostně rozplakala.
Bratr, který si odjakživa dokázal zachovat chladnou hlavu, však nepropadl panice ani žalu a rozhodl se převzít iniciativu pevně do vlastních rukou. V našem případě to znamenalo asi tolik, že jsme se rozhodli poprvé v životě koupit rodičům i babičce a dědečkovi vánoční dárky. Nakonec, co nám zbývalo, když Ježíšek přece žádné dárky nenosí. Nu co, nějaké to „jmění“ jsme měli, bylo toho tak kolem dvaceti korun. A tak jsme nakonec po delší úvaze v obchodě se smíšeným zbožím koupili vázičku za pět korun, tatínkovi nejlacinější pěnu na holení a babičce alpu na mazání nohou a fialkové mýdlo. To bylo radosti, když jsme dárky – už zabalené – zamkli na Štědrý den do skříně a netrpělivě jsme čekali, kdy je budeme moci nepozorovaně položit pod rozzářený stromek. Jak se tak chýlilo k večeru, bratr začal být stále nedůvěřivější. Nabyl dojmu, že rodiče své dárky ve skříni objeví a bude po překvapení. Vtom dostal spásonosný nápad. „Víš, co uděláme?“ zeptal se mne. „Klíček od zamčené skříně schováme a abychom měli úplnou jistotu, že skříň neotevřou jiným, vyzkoušíme, jestli se k ní nehodí nějaký další klíček.“ A protože byl opravdovým mužem činu, nelenil, a jak řekl, tak udělal. Stalo se však něco nečekaného. Klíček od druhé skříně, který jsme na zkoušku strčili do zámku, se nám vzpříčil a nakonec zlomil. A my ne a ne ho dostat ven. Co teď? Dostali jsme strach a proto mi bratr rychle nařídil zamknout i dveře od pokoje, aby rodiče nezjistili, co jsme vyvedli. Ale ani to jsme neměli dělat, protože ze strachu jsme se zamkli tak důkladně, že jsme potom vůbec nedokázali odemknout. Až na velké naléhání rodičů, kteří nás už volali k štědrovečerní večeři, jsme nakonec museli s pravdou ven. A tak, ještě dřív, než jsme usedli ke stolu, musel k nám tatínek vylézt po žebříku a oknem se dostat k nám do pokoje. Ještě štěstí, že ten pokoj byl v rodinném domě na přízemí. Otci se sice podařilo otevřít, ale když se dozvěděl, že si ještě bude muset poradit i se zlomeným klíčkem od skříně, zatvářil se patřičně znechuceně. A jak to nakonec dopadlo? Protože jsme mermomoci chtěli rodičům připravit vánoční překvapení, musel tatínek skříň s dárky, které tam pro ně Ježíšek nechal, vypáčit. Konečně zavládla v naší rodině vánoční pohoda a my jsme si spokojeně vydechli. Ony ty svátky dají člověku někdy pořádně zabrat…



 
 

Napiš komentář