Do Vánoc 2019 zbývá:
 
 

Něžně mne hladí po tváři a mně se řinou z očí slzy. A dcera, můj nejbližší člověk – nejlepší přítelkyně a starostlivá opatrovatelka v jedné osobě – vůbec netuší, co prožívám.
Už třetí Vánoce budu upoutaná na lůžko. Kdyby jen upoutaná – bezvládná, po mrtvici ochrnutá na půl těla a odkázaná na cizí pomoc! Jak závidím jiným starým ženám, pro které jsou svátky narození Páně i jakýmsi vlastním znovuzrozením, injekcí, radostí, ba přímo znovunabytím chutí do života. Rozdaly by se, aby potěšily své nejbližší – děti, zetě, snachy, vnoučata…

devenko

Já tady však ležím bezvládně na posteli, cítím vůni jehličí a perníků, představuji si šťastná očka vnuků u rozzářeného stromku, vnímám blízkost lidského tepla. A přece. Jsem smutná, ubolená. Ne však proto, že jsem bezvládná a nemohu se tak hbitě obracet jako jiné babičky a být šťastná z obšťastňování svých nejbližších. Stalo se mi něco horšího. Tíží mě svědomí.
Bylo mi pětatřicet, když jsem počtvrté otěhotněla. Divné – Československo tenkrát vyhlásili za socialistický stát a ve všeobecné euforii té doby jsem víc chtěla být budovatelkou krásnějších zítřků než čtyřnásobnou matkou. „Tři děti nám stačí,“ vyhlásila jsem jednou před manželem jako emancipovaná žena. On však nechtěl ani slyšet, že bych si měla dítě nechat vzít a po dlouhých hádkách si prosadil své.
Když se nám Jarka narodila, byla jako vystřižená z obrázku. Krásné a hodné dítě. Nemohu popřít, starala jsem se o ni, ale přesto byla v mých očích vždy popelkou. Uvnitř jsem nikdy nedokázala potlačit to, že byla nechtěným dítětem a že jsem ji porodila proti své vůli. Tím vroucnější cit jsem přechovávala vůči třem starším dětem, ve kterých jsem se takříkajíc viděla.
Můj vztah se k Jarce nezměnil ani později, když dva starší synové i dcera odpromovali, založili si rodiny a domů chodívali stále vzácněji. Od otcova pohřbu před pěti lety jako bych pro ně ani neexistovala. Podnikají a tak se musím spokojit s pohlednicí k narozeninách i k svátku…Jedině Jarka s mužem na matku nezapomněli, i když to nemají z města o nic blíž. A když jsem potom ochrnula, ostatní děti, jak jsem vyrozuměla, mluvily o nějakým ústavu. Jen Jarka s mužem o tom nechtěli ani slyšet. Vzali si mě k sobě. Přesto, že právě čekali čtvrté dítě…
Kolikrát jen se mne zeptá, jestli něco nepotřebuji, upraví mi polštář, aby se mi pohodlně leželo, něžně mne přitom pohladí po tváři a tiše zašeptá – maminko moje! Z očí se mi pokaždé řinou slzy. A dcera, můj nejbližší nechtěný člověk, vůbec netuší důvod. Srdce mě bolí a svědomí se ptá: Děvenko moje, čím jsem si tě zasloužila?!



 
 

Napiš komentář