Do Vánoc 2019 zbývá:
 
 

Můj příběh začal v dětství, odkud si každý člověk odnáší množství vzpomínek do dalšího života. Ještě i dnes jako bych viděla malé děvčátko na lavičce. Smutně svírá v náručí pannu, mlčenlivou důvěrnici dětských stesků. Tím děvčátkem jsem byla já, cizí ve shonu města. Přišli jsme sem z vesnice, kde jsem vyrůstala zahrnovaná láskou rodičů, ale snad nejvíc mi ji dávala moje babička.
Mí rodiče se tedy přestěhovali, za prací, za bytem.V tom ruchu, který přineslo město, si jaksi nikdo ani nevšiml, že z hravého děvčátka se postupně stává malá hromádka neštěstí. Jak jsem si také měla rozumět s dětmi, které nebyly zvyklé běhat po rozkvetlých lukách, čvachtat se v potoce a sbírat maliny? Vysmívaly se mé nezkušenosti a naivitě. Byla jsem na svůj věk příliš tichá a uzavřená. Jak často bych byla potřebovala laskavé ruce babiččiny, její uklidňující hlas i něžné pohlazení…

 

tajneprani1

Otec si časem všiml změny v mém chování, a tak se rodiče rozhodli, že budu navštěvovat lidovou školu umění. Mým nerozlučným společníkem se stal klavír. Byla jsem pilná a vytrvalá, cvičila jsem do úmoru, a nejvíc tehdy, když na mne doléhala samota a smutek. Když jsem byla veselá, klavír se radoval se mnou, když mi bylo do pláče, kvílela i moje hudba. Už jsem nepotřebovala kamarády. Měla jsem takového, který mne vždy poslouchal – klavír. Moje hra se zdokonalovala. Myslela jsem na to, jak babičce jednou ukážu, jaká jsem šikovná. Chtěla jsem hrát pro ni. Jako dík za všechnu její lásku. Až přišel ten velký den.
Bylo to den před Štědrým dnem. Měla jsem poprvé účinkovat na vánočním koncertě. Chtěla jsem zazářit před babičkou a ani jsem neměla trému. Byla jsem však hrozně zklamaná, protože rodiče ani babička na koncert nepřišli. V hustém sněžení jsem se vracela domů. Najednou jsem spatřila, jak mi přichází naproti otec. Měl divné červené oči a pevně mne obejmul: „Babička nám právě zemřela.“

tajneprani2

V prvním okamžiku mi zazněly v uších ty krásné tóny, které jsem věnovala své babičce. Litovala jsem, že se nemohu stát aspoň maličkým kouskem té hudby, abych k ní zaletěla a na mramorové oči vtiskla poslední políbení. Dnes, po tolika letech, vždy, když usedám na Vánoce ke klavíru, napadne mi ta první koncertní skladbička osmiletého děvčátka, které toužilo po své babičce. Zahraji si ji, zavzpomínám na krásné dětství a tajně si přeju, aby ty tóny slyšela i ona, která se při nich tam kdesi v nekonečnu laskavě usmívá.



 
 

Napiš komentář