Do Vánoc 2019 zbývá:
 
 

Blížily se Vánoce. Čas klidu, míru a lásky. Kromě shánění dárků pro naše tři malé děti jsme měli s manželem za úlohu uklidit celý dům. Počasí nám přálo, a tak jsem se rozhodla vydrhnout i koberce. Věru, dobrý týden nám trvalo, než jsme do detailu všechno vyčistili. Nakonec jsme si nechali kuchyni. Pamatuji si to jako dnes. Byla sobota a zatímco jsem uklízela v kuchyni, v kamnech jsem nezatopila. Řekla jsem si totiž, že by bylo dobré vymést komín. To však už měl udělat manžel. Kdo na vlastní kůži zkusil, co takový opravdový vánoční úklid obnáší, ví, že pokud si neodpustí ani jediný kout v domě, je práce habaděj. A to jsem ještě dohlížela na děti, které chtěly každou chvíli jíst nebo jim dělala soudce, když se začaly o něco prát. Manžel mi občas s něčím pomohl, ale víte, jak to chodí… Byla jsem už se vším hotová a unavená, ale spokojená jsem zkontrolovala pořádek v kredenci s uspokojením si prohlížela nový papír v poličkách i zásuvkách. Manžel zašel do kůlny pro dříví, aby už konečně zavládlo v kuchyni příjemné teplo.
Byl už skoro večer, celá kuchyně se na mne usmívala, všechno čisté a naleštěné jako nikdy. Ještě jsem narovnala koberce a šla oznámit dětem, že za chvíli budeme večeřet. Manžel naložil do kamen dříví a povídá: „Víš ty co? Já jdu ještě dočistit komín na půdu.“
Potěšila mne manželova ochota a začala jsem dávat talíře na stůl. Ve chvíli, kdy jsem už, už čekala, že z kamen začne konečně sálat blahodárné teplo, ozvala se rána, či spíš pořádný výbuch. Bože, asi vypukla válka, pomyslela jsem si. Vždyť v televizi i rádiu jsem v těch časech nejednou slýchala, jací jsou ti Američané nepřátelé a jak nás neustále ohrožují.

sobi-sprezeni

Když jsem otevřela oči, nevěděla jsem, zda sním či bdím. Pláty z kamen byly rozházené, čajník i s čajem vzhůru dnem a na kobercích, ještě před malou chvílí čistých, třísky smíchané s popelem, vysypaným ze zásuvky. A jako by toho všeho nebylo dost, vzduchem poletovaly jemné černé saze a něžně se usazovaly na čistých poličkách, koberci, vyleštěném plynové sporáku, ba i na bílém ubruse…, no vlastně na všem. I na mně. Teprve teď mi došlo, že válka asi nebude, to jen manžel čistí komín…
Otevřela jsem dveře kuchyně a se zatajeným dechem jsem naslouchala, jestli manžel po tom výbuchu ještě žije. Docela mi odlehlo, když jsem po chvíli uslyšela: „No, Majko, můžeš zatopit, komín je čistý!“
Na to, co následovalo potom, si vzpomínám jen matně. Vím jen, že jsem vyjmenovala všechny svaté, práskla dveřmi a šla si lehnout. Ani manžel nedokázal dětem věrohodně vysvětlit, proč jdeme spát s prázdnými žaludky. Do dalšího uklízení jsme se pustili až druhý den, a to přesto, že byla neděle. Jen sousedovi nešlo do hlavy, že prášíme ty samé koberce, které jsme den předtím sušili na plotě. Tak jsem mu tedy pěkně prozradila, že manžel vymetal komín, a to velmi důkladně.
Teprve asi za týden se mi manžel přiznal, že chtěl vyčistit komín tak, jako to dělal sousedův otec. Ten totiž vždycky zapálí hadr napuštěný naftou a hodí ho do komína. Můj muž tam tedy hodil hadr a pro jistotu ještě navrch šplíchl trochu benzínu. Až potom pochopil, že benzín je silně výbušná látka. Těžké litinové pláty na kamnech, které výbuch vyrazil, jakož i naše sazemi posypaná, čerstvě uklizená kuchyně, byly toho výřečným důkazem.
Nemusím snad dodávat, že od té doby je už manžel při vymetání komínů opatrnější.



 
 

Napiš komentář