Babička Strouhalová měla malý krámek na rohu Dlouhé ulice, tam, jak se chodí po schůdkách dolů do městského sadu. Nebyl to krámek s dveřmi a s výkladní skříní – , na to babička Strouhalová neměla. Její krámek byl jediný malý stolek a nad ním velikánský deštník. Na stole ošatka s jablky, několik pytlíků s burskými oříšky, v sklenici lízátka na hůlčičkách a v skříňce pod skleněným víkem sladové bonbony a kokosové koláčky, to bylo babiččino zboží.

Před vánocemi vyložila babička Strouhalová ve svém krámku také ještě jiné věci: čokoládové figurky, balené i nebalené, cukrové hvězdy a všelijaké jiné kousky na stromeček.
Lidé se tomu divili a říkali:
„Copak vás to napadá, babičko, copak si myslíte, že u vás někdo bude kupovat také věci? V Dlouhé ulici a na náměstí a všude v městě je krám na krámě – , a ve všech tolik krásných kousků, poběží on zrovna někdo sem k vám.“ Ale babička se usmívala:
„Když já musím ty věci také mít. U mne, abyste věděli, u mne nakupuje sám Ježíšek. Ten by dělal dílo, kdyby přišel a já bych neměla nic na prodej.“ Tomu se lidé smáli. Ježíšek – a nakupovat u babičky Strouhalové! Nikdo tomu nevěřil – , ale já už tomu věřím, poněvadž mi babička Strouhalová jednou pověděla, jak to je.

Ježíšek, povídala, má před vánocemi vždycky mnoho práce. To víš, těch dětí všude a každé něco chce. Sám by na to nestačil a tak mu musí vypomáhat kdejaký anděl a svatý v nebi. Svatý Petr pozlacuje ořechy, svatý Kryšpín, patron ševců, leští botky, které budou nadělovány pod stromečky, svatá Cecílie, slaná muzikantka, ladí trumpetky a potahuje bubny, svatý Florián, to je patron hasičů a kominíků, připravuje svíčičky a prskavky – , kde kdo, každý má plné ruce práce. Jen Mikuláš nemusí nic dělat. Je ještě unavený po své nadílce a tak si hoví u nebeských stáložárných kamen, to je, víme slunce, pěkně pohodlně natažen na oblaku jako na otomanu.

Ježíšek si zapisuje všecky děti v notýsku, aby věděl, co komu nadělit. Jen děti, které zlobí a neposlouchají nebo nechtějí jíst polévku nebo si nečistí pořádně zoubky, takové tam v notýsku zapsány nejsou a pro ty také Ježíšek nic nechystá. Jejich tatínkové a maminky sami píší Ježíškovi: „Našemu Ládíkovi nebo naší Andulce nebo jak už se ty nehodné děti jmenují, tomu našemu neposluchovi a neposedovi, Ježíšku, nenaděluj nic! Metlu nebo rákosku už máme a nic jiného nezasluhuje.

No – a tak se stane, že Ježíšek na nehodné děti s ničím nepamatuje. Už je Štědrý večer, kapr už je usmažen, jablkový závin je upečen – ale nehodné dítě nemá na stromečku ještě docela, docela nic.

Ježíšek zatím naděluje hodným dětem. A když to vidí rodiče nehodných dětí, přece je jim jich líto. Otevřou okno a vyhlížejí Ježíška, kdy poletí kolem. Abyste věděli: za starých časů jezdíval Ježíšek po světě v zlatých saních, tažených stříbrnými koníky. Ale teď má krásné letadlo s andělskými křídly a poletuje v povětří. Ale kdepak jsme to přestali?

Už vím – , u těch rodičů. Dívají se z oken, pokukují po ulici. A když letí Ježíšek kolem, volají:
„Na slovíčko, milý Ježíšku! Psali jsme ti, abys našemu Ládíkovi nebo naší Andulce nic nenadělil, ale přece jsme si to rozmyslili. Ládík – nebo Andulka – se teď před vánocemi náramně polepšili, poslouchají a jsou hodné a vůbec dělají dobrotu, a tak bys jim měl přece jen něco dát pod stromeček. Je pořád ještě prázdný, jak jej hajný v lese uřízl.“

„Dobrá“, povídá Ježíšek, „když myslíte, tak jim taky nadělím. Ale napřed, to musíte uznat, napřed musím k hodným dětem. Jak pak by k tomu přišly, aby nedostaly nic. Já totiž mám sebou jen tolik věcí, kolik bylo objednáno – , a pro vašeho Ládíka anebo pro vaši Andulku nebylo objednáno nic.“

A tak naděluje Ježíšek napřed hodným dětem. A když je se vším hotov, rozpomene se i na ostatní, co se polepšily teprve před vánocemi. Ale to je těžká věc. Už je pozdě, všecky krámy v městě už jsou zavřeny, v ulicích je ticho, ani za milion už bys nic nekoupil. Ježíšek smutně věší hlavu. „Stafraporte,“ říká, „tohle je mela, copak já jim teď nadělím?“

Ale potom se ťukne prstíčkem do čela a rozpomene se: „Jak jen jsem mohl zapomenout na babičku Strouhalovou tamhle na konci Dlouhé třídy! Ta svůj krámek jistě ještě nesložila.“

Otočí letadlo a už letí sem ke mně. Já už na to každý rok pamatuji a beru si na Štědrý den vždycky více zboží do krámku.
Letadlo se snese dolů před můj krámek, Ježíšek vesele zavolá: „To jsem rád, babičko, že jste ještě nešla domů! Co já bych si bez vás počal – , musím podělit ještě tolik dětí a nemám kde nic tu nic a do nebe už se vracet nemohu.“

Potom skoupí celý můj krámek, Pomohu mu všecko naložit do letadla a Ježíšek platí. Vytáhne pytlíček sešitý z dvou obláčků, a vysází mi na prázdný stolek řádku hvězdiček. Hvězdičky, abyste věděli, jsou Ježíškovi peníze.

„Dobrá“, řekl jsem babičce, „to je moc zajímavé, děkuji vám pěkně, paní Strouhalová, že jste mi to pověděla. Ale ještě mi řekněte, kam dáváte ty hvězdičky?“

„Jste vy ale zvědavý,“ hrozila se babička, ale kdy už jsem vám pověděla všecko, povím i tohle. Já si hvězdičky nenechám, kdepak! Když Ježíšek odletí, složím krámek na vozík. Ale než se rozjedu k domovu, vyhodím hvězdičky nahoru nad hlavu. Hvězdičky letí a letí, až se přilípnou na nebesa a odtamtud potom svítí do svaté noci …“

Tak tohle mi povídala babička Strouhalová. Jsem rád, že ji to vypravovala, aspoň teď vím, proč zrovna na Štědrý večer svítí na nebi vždycky tolik hvězd …