Byla tuhá zima a mrzlo, až šindele na střechách praskaly. Lidé byli rádi, že sedí u teplých kamen, a kdo nemusil, ani nevytáhl ze stavení paty. A nad tichou krajinou jen krákaly hladové vrány.
Bylo pozdě k večeru. Po umrzlé cestě spěchali dva lidé, aby ještě za světla došli do nejbližší vesnice a tam si vyprosili teplý koutek k přenocování. Tito dva lidé, milí přátelé, byli Josef pěstoun a Panna Maria. Chudobný oblek je sotva chránil před veskou zimou a všechen jejich majetek byl svázán v uzlíku, který nesl Josef pěstoun.
Když došli do vsi na náves, zeptal se Josef staré babičky, kde bydlí starosta. Babička mu ukázala na největší statek a za malou chvilku už Josef prosil v útulně vyhřáté světnici starostu o sebemenší koutek k přespání. Starosta Barták byl dobrosrdečný člověk. Litoval, že už nemá ve stavení ani kousek prázdného místa, a nabídl Josefovi nocleh v teplém chlévě, který stál na konci vesnice. Josef starostovi radostně odkoval a hned tam spěchal s Marií, aby si po namáhavé cestě odpočinuli pod střechou. Zanedlouho spala celá vesnička a jen starý ponocný Voříšek chodil po vsi a na velký roh vytruboval do nočního ticha hodiny. A když odtroubil dvanáctou a chtěl se jít také trochu ohřát do své milé chaloupky, spatřil pojednou nad horním koncem vesnice velikou záři. Rychle tam běžel, co u jeho staré nohy stačily, aby se podíval, od čeho ta podivná záře pochází, a aby zbytečným troubením na poplach nebudil spící vesničku, kdyby to snad nebyl požár. Ale na konci vesnice za starostovou zahradou div na kolena ten starý dobrák neklesl, když tam doběhl a spatřil nad starostovým ovčincem velikou zářící hvězdu.

Ponocný byl známý čtenář a nejraději četl ve starých kronikách, v kterých bylo zapsáno, co se kde stalo a jaká proroctví se ještě mají vyplnit. A dobře věděl, že tato ohromná hvězda je znamením, že se narodil Ježíšek, celého světa vykupitel. A ta Hvězda zářila teď nad obyčejným starým chlévem, který stál sám v polích na samém konci malé, chudé vesničky. Stará kolena se mu rozčilením roztřásla, ale přece měl ještě tolik síly, že se rychle obrátil a běžel zpět do vesnice, aby vzbudil obecního pastýře. Vzpomněl si na jedno proroctví v kronice, že má být Ježíškovo narození světu oznámeno zpěvy a pastýřským troubením. Ale jaké bylo jeho překvapení, když doběhl na náves a uviděl obecního pastýře již oblečeného, jak se staví doprostřed zasněžené návsi, nasazuje troubu k ústům a počíná vytrubovat veselé koledy, jak nejkrásněji uměl!
Měsíc v úplňku překrásně svítil a radostné melodie se rozléhaly tichou zimní nocí. „Co se stalo?“ ptala se překvapená vesnička a za malou chvilku už ze statků a z chaloupek sněhem zachumlaných vybíhali strýcové a tetičky a rozechvěným hlasem se pastýře vyptávali, co se to slavného přihodilo, „neb nikdá tak nedělal, aby v noci troubíval“!
A když pastýř vážným a slavnostním hlasem užaslým vesničanům zvěstoval, že se právě za vsí ve starostově starém chlévě narodilo Jezulátko, tu se všechny panímámy honem zase vracely do svých příbytků, aby narychlo sehnaly, co mají ve svých zásobách nejvzácnějšího, za dárek pro Ježíška. Druhý den ráno celé proudy vesničanů putovaly za vesnici. Sám pan starosta v čele obecního výboru, pečlivě ustrojen do nedělních šatů, ubíral se vážným krokem k jesličkám, aby se Jezulátku poklonil. A za ním ostatní sousedé a sousedky, všichni ustrojeni do toho, co měli nejlepšího.
Dárků měli všichni plné náruče, nůše, košíčky a ještě za sebou táhli různé věci na sáňkách, aby svatá rodina už žádnou nouzi netrpěla. A nikdo ani tíhu dárků necítil, jak se jim lehce šlo. Pan starý vybral soudek nejlepší medoviny a sám jej na rameně nese a spěchá, aby tam byl dříve než kmotr Vocilka, který přináší pnou lísku jitrniček. Za ním běží učedník pekaře Vondry s plným košíkem ještě teplých rohlíků a housek a chechtá se vesele, kluk pačesatá, že předběhl Tondu Vackového „od topola“. „No jo, to je toho!“ omlouvá se Tonda, protože musí jít opatrně s plným džbánem husté smetany. Selka Strnadová snesla do nůše všechny zásoby vařiva, na sáňkách všecko sama přivezla a těší se, jak Marii překvapí pěkným máslem. A ještě takový bochník chleba přidala, že jejich Anička jej sotva unesla.
A jako vítr se žene švec Hotovička. Krásné zimní botičky teplé vybral a na talíři je přináší, aby přece bylo vidět, že zná nóbl způsoby. A ještě mnoho a mnoho lidí přicházelo, aby se Ježíškovi poklonili a pěknými dárky mu radost udělali. Před jesličkami musel být klid a pořádek. Sám pan starosta s panem učitelem tam dávali pozor a všichni návštěvníci museli přicházet a odcházet v největším pořádku.

A každý s radostí poslechl. Ale když odjeli tři králové a jiné vzácné návštěvy, promluvil starosta k lidem. “A teď, prosím vás, lidičky, udělejte místo dětem. Ať se také ty maličké k jesličkám dostanou a s Jezulátkem se potěší!“
Zpočátku byli děti tiché jako pěny. S posvátnou úctou si prohlížely hezounké Jezulátko a neodvažovaly se skoro ani dýchat, ale Josef pěstoun je sám vyzval, aby se také trochu proskočily. A děti hned s radostí poslechly. Toník Zelenků udělal hned ve sněhu krásný kotrmelec, a když se tomu dal Ježíšek do smíchu, začala před jesličkami hned pořádná vztekanice. Kluci se počali koulovat a válet ve sněhu, až sníh vysoko kolem nich vyletoval. Vyváděli takové komedie, že se jim sám Josef pěstoun musil smát. Potom postavili před chlévem tak pořádného sněhuláka, že i zvědavá veverka musila z blízké březinky přiběhnout, aby se podívala, jaký je to divný pantáta. A když přišla k jesličkám stará žebračka Bartačka s kolovrátkem, aby aspoň Jezulátku zahrála, když nemá sama co do huby dát, daly se všechny děti kolem sněhuláka do tance. Když se děti tancem a skotačením unavily, seskupily se zase kolem jesliček. Tváře jim zrovna hořely a očka svítila radostí. Byla radost se na všecky podívat! Zvláště malá Hrušková se tak Ježíškovi zalíbila, že ji pojednou zatahal za rukáv. A to ji tak hned osmělilo, že vzala Jezulátko šetrně za ručičku, počala mu prstíkem jezdit po drobounké dlani a přitom říkala: “Vařila myška kašičku na zeleným rendlíčku!“ Když ostatní děti uviděly, že se to Ježíškovi líbí, začaly jedno přes druhé odříkávat všelijaké básničky, říkadla a písničky. Takový kluk jako řimbuk s vykulenýma očima, Frantík Bubeníků, protlačil se až k jesličkám a spustil:“En, ten týny, jsou rakatýny, jsou raka, buraka, enyky, benyky, buc, tys to všecko spuc!“ A ještě to ani nedoříkal, už druhý kluk: „Rak leze z díry, vystrkuje kníry, haklice , bukvice, červená stolice, kopeček, lesejček, čtyři okna ven!“ Ale ani děvčátka se nedala zahanbit. Starostova Mařenka způsobně odříkala přání, které se naučila babičce k svátku. Děti se smály, až se ohýbaly, kdy vážně před Ježíškem spustila: „Drahá babičko!“ Aby to napravila, honem zase počala odříkávat násobilku sedmi a nespletla se, ačkoliv se sám Josef pěstoun smál, až mu z dobráckých očí slzy tekly.
K polednímu se děti rozutekly, ale sotva doma odložily lžíce, honem zase pospíchaly k jesličkám. Předtím však důkladně prohlédly svoje zásoby hraček vybíraly z nich nejlepší kousky pro Ježíška. Neměly jich, chuděrky, mnoho a snad ani jediná z těch hraček nebyla celá, ale v očích dětí měly ty hračky cenu nad zlato! Přinášely a kladly je před jesličky s takovým radostným výrazem v rozzářených očích, jako by dávaly dary cennější, než byly dary tří králů. A byly mezi dárky i kulaté kaménky, ucha od hrnců, pestré střepiny, otlučené káči, harmoniky a jiné drahocenné věci.
Ale Josef pěstoun ukládal všechny ty dárky se šetrnou pozorností. Však také děti, i ty nejchudší, dávaly dobrý pozor, jak bude jejich hračka přijata, a tou upřímnou radostí se až zarděly, když uviděly, že jejich dárek je stejně pečlivě uložen jako hračky dětí bohatých sedláků. S vážnou tváří přijal Josef pěstoun pytlíček fizulí a spokojené pokyvoval hlavou, když mu Pepík Jedličků šeptal, že v něm jsou jen samé pěkné straky, kanárci a slepičky! A starý ten dobrák až zaslzel, když viděl, že děti přinášejí dárky živé, s kterými by se byly jistě velmi těžce loučily, kdyby to nebyly dárky pro Ježíška. Tak mlynářův Karlík přinesl hezounkého strakatého králíčka i s budníkem a párek krásně vybarvených holubů purclíků. Ještě je Josef pěstoun ani neuložil a už mu zase Růženka Štěpánková podávala roztomilého beránka s červenou stužkou na kudrnatém krku a Helenka Chalupová k němu položila dřevěnou ovečku bez hlavy, aby prý se mu nestýskalo.
„Tohle budeme mít teď hospodářství,“ liboval si Josef pěstoun. „A staframente, i věrného hlídače do něho budeme mít! Tos měl dobrý nápad, Frantíku, Lojzíku, Toníku, nebo jak ti říkají!“ upřímně se zasmál, když z malých, zkřehlých ruček drobného kloučka bral malinké štěňátko s černou pusinkou. „Vono už taty nědy stětne!“ tajemně šeptal klouček Josefovi do ucha, aby to ostatní kluci neslyšeli. Josef pěstoun ho za to pohladil laskavě po hlavě a potom vyzval děti, aby se už rozešly domů, že již nastává večer a že mohou zítra zase přijít. „Počkejte, strýčku!“ zvolal vtom jeden kluk. „Tamhle sem běží ještě nějaká vánočka!“ Všichni se dali do smíchu a ohlídli se ke vsi. A skutečně! Nějaká holčička ještě přinášela tak velikou vánočku, že ji za ní nebylo vidět.
„Děti, děti, jak jste hodné, že jste tak na Jezulátko pamatovaly!“ děkoval dětem Josef pěstoun s Pannou Marií, ale malý Vašík jim vesele a radostně odpověděl: „I to nic není, strýčku! Dyť on nám Ježíšek za to bude od teďka každý rok hodně nadělovat!“