Do Vánoc 2021 zbývá:
 
 

Když led trochu zesílil, hemžilo se na Jedličkově louži dětí jako much. Přes celou délku louže bývala vždy dlouhá klouzačka, po které se nepřetržitě, jeden za druhým, kluci, děvčata, malé i větší děti klouzali od rána do večera. Když někdo upadl, musel se ihned z klouzačky odvalit, aby ostatní přes něj neupadli. To se také často stalo a v mžiku byla na klouzačce pořádná hromada sem tam přes sebe převalených dětí. Pláč při tom byl málokdy, protože všechny děti byly nasazeny do hodně tlustých šatů, zato se však tam odtud rozléhal po celé vsi smích a jásot šťastných dětí.
Kolem obyčejných klouzačkářů jezdili pyšně „želízkáři“ (jak se u nás říkalo bruslím), ale ty jejich brusle bývaly víc než ubohé: obyčejně to býval starý kuchyňský nůž, vražený do kousku dřeva, přivázaný k botě motouzem a řádně utažený dlouhým hřebíkem. Všichni kluci mívali vždy jen po jedné brusli, protože by se byl sotva některý na dvou tenkých nožích udržel. Však také jízda na takové brusli vypadala. Když takový „želízkář“ jel, tak přitom pořád jen dupal zadní nohou, a přece pyšně a zvysoka shlížel na tu chamraď, která se klouzala jen tak v botách a někdy i po bosých nohou! A když se někdy některému „želízkáři“ povedlo, že ujel na své brusli asi dva metry, tu se vždy tak pyšně a domýšlivě nafoukl, že ostatní „želízkáři“ při té krasojízdě až zmodrali. Když nás omrzely klouzačky,vytáhli jsme sáňky a pak to z kopečku jen fičelo! Po uježděných klouzačkách z příkrých vršků jezdili „ po bobku“ i někteří odvážliví kluci, nebo se více dětí chytlo jedno za druhé a ten dlouhý řetěz sjížděl potom „po bobku“ za jásotu a výskotu z vršku dolů. Říkalo se tomu vlak a přední kluk „strojvůdce“ nebo „mašinfír“, býval nejodvážnější z dětí. Při řádné opatrnosti strojvůdce sjel vždy takový vlak dolů bez pohromy, ale někdy z rozpustilosti zahnul přední kluk uprostřed klouzačky náhle na stranu a už se řítil jeden cestující přes druhého a dole pak nastala valná hromada. Ale pláč přitom byl málokdy; vždyť se všichni svalili do měkkého sněhu. Hůře jen bývalo, když rozpustilí kluci shora do chumlu děcek bili sněhovými kulemi a nehleděli na to, kam uhodí.

JL3

K nezbytným zimním klukovským zábavám patřily i bitvy, při kterých se bojovalo sněhovými kulemi. Dobře uhnětené kule létaly na stranu jako krupobití, ale bojovníci se dovedli hbitě uhýbat, a tak jen tak někdy žuchla koule do tlustého kabátu. Ale běda, když kule místo do kabátu vlétla do okna! Řinkot skla býval vždy znamením k okamžitému přerušení boje a obě válčíci strany hleděly se co nejrychleji spasit útěkem, aby nemusely platit válečnou náhradu. Než se tetka nebo strýc s láteřením a koštětem vyhrabali z baráku ven, nebývalo po bojovnících už ani potuchy. Tyto bitvy bývaly někdy připravovány s velikou důkladností a využitím všech možných sil. Menší kluci a děvčata dělali za frontou kule a ty se na sáňkách dovážely bojovníkům, aby se nemusili zdržovat děláním střeliva a mohli tak vyvinout prudší palbu. Ustupující vojsko stáhlo se zpět do pevných sněhových hradů, odkud pak bývalo těžko je vypudit. Také stavění sněhuláků náleží k oblíbeným zimním zábavám venkovských dětí. Skoro před každým stavením stával jako stráž směšný sněhulák. Místo očí míval kousky uhlí, na místě nosu kus mrkve, v nemotorné ruce metlu nebo koště a na hlavách rozbité kastrůlky. Někde bývali postaveni i dva sněhuláci vedle sebe, aby se jim nestýskalo a mohli si spolu povídat.
Vítaly jsme zimu jako nového hosta, který nám přináší zimní radosti. Nedočkavci již zkoušeli kdejakou zamrzlou loužičku, jestli je led už udrží, a každou zimu se vždy těch několik prvních průkopníků zimních sportů vykoupalo v ledové vodě. Když napadl první sníh, říkali nám staří, že Martin přijel na bílém koni, a tu jsme si my děti vypočetly, kdy už zase přijde Mikuláš. Mívali jsme před jeho příchodem takový příjemný strach, bály jsme se jeho metly i jeho chlupatého sluhy čerta, ale zase jsme se těšily na dárky, které nám nadělí. Nebývalo jich nikdy mnoho: pár sušených švestek, trochu cukrlat v barevných papírcích a několik červených jablíček – ale vždy jsme z těch dárků mívaly ohromnou radost, protože byly od Mikuláše.

 

JL2



 
 

Napiš komentář