Někdo by si mohl myslet, že nejvíc sněhuláků je v Grónsku, když tam hodně mrzne. Ale v Grónsku žijí hlavně lední medvědi, a lední medvědi sněhuláky stavět nedovedou. Sněhuláky umějí nejlíp stavět kluci. A jsme doma, protože u nás je kluků habaděj.
Byla zima a byl mráz, že slepoval nos jako vánoční cukroví, a kluk Pepík si stavěl sněhuláka. Postavil malého sněhuláka, neboť velkého by musel stavět ze židle.
„Budeš malý sněhulák, protože nemám židli, „ řekl Pepík, „a beztak by se mi zapíchla do sněhu.“
„Jo,“ řekl sněhulák a bylo mu jedno, že je sotva poloviční. Stejně ani nevěděl, jak vypadá velký sněhulák.
„Poloviční sněhulák, poloviční jméno. Budeš se jmenovat Hulák,“ rozhodl Pepík. „Jo,“ zase sněhulák a bylo mu to jedno. Stejně ani nevěděl, že jsou i jiná jména.
Hulák je divné jméno i pro sněhuláka. Ale jméno to je, i když poloviční, a proto se musí psát na začátku velkým písmenem, jako se velkým písmenem na začátku píše jméno Pepík nebo Brok, který na sněhuláka vrčel a štěkal.
„Co na něj vrčíš? Hulák je náš sněhulák,“ sdělil mu Pepík. „Aha,“ pochopil Brok, zvedl nohu a sněhuláka maličko žlutě označil, aby se vědělo, že je to jejich sněhulák.
„Jde se sáňkovat,“ řekl potom Pepík a už frčeli po stráni dolů, vpředu Brok, za ním Hulák, vzadu Pepík a sáňkovali až do tmy. Sněhulák Hulák by jezdil pořád, jak se mu to líbilo, ale najednou roztrhlo tmu volání „Pepíkůůůůů a Pepík sáňkovačku ukončil: „Jde se domů, nebo bude cajmrsk.“
Bylo po všem a šli domů, napřed Pepík, za ním Brok a naposled sněhulák. Hrnul se za nimi do dveří, ale Pepík ho zarazil:
„Huláku, ty nemůžeš, uvnitř bys roztál.“
Sněhulák zůstal před chalupou a poslouchal, jak měsíc rozcinkal hvězdičky a mráz zvonil na rampouchy.
Ráno z chalupy vyběhl Pepík s brašnou na zádech, s Brokem v patách a už ode dveří volal: „Ahoj, Huláku, jede se do školy.“
A už zase frčeli na sáňkách strání dolů, rovnou do školy. Hulák se hrnul za Pepíkem, ale dovnitř zase nesměl a do školy nesměl ani Brok. Hulák stál u okna a koukal do třídy, jak se kluci koulují houbou, a povídal Brokovi:
„Nevím, proč tam nesmím. Koulovat se, to bych taky uměl.“
„Dělal bys loužičku, Já tam taky nesmím kvůli loužičkám,“ řekl Brok. Potom zazvonilo, do třídy přišel pan učitel a začaly se dít věci, že sněhulák nestačil koukat. Pan učitel kreslil na tabuli jablíčka, domečky, lokomotivu a ještě jiné předměty, potom psal číslice a potom zase písmena a žáci si to opisovali do sešitu.
„Co to dělají?“ ptal se sněhulák Broka.
„Samé hlouposti,“ odpověděl Brok.
„Je to tady o nastuzení, já jdu radši domů.“
Je pravda, že sněhuláci nepotřebují vzdělání. Sněhuláci stojí, koukají a mrznou. Snad je to proto , že k vzdělání nepřijdou. Ale sněhulák Hulák přihlížel vyučování a zatoužil po vzdělání. Snad po něm zatoužil i proto, že měl lidské jméno. Každý den jezdil s Pepíkem na sáňkách ke škole a díval se oknem do třídy, jak pan učitel vyučuje počtům, psaní i čtení. V noci si probranou látku opakoval. Brok se ale nechtěl učit a zůstal nevzdělaným psem. Jednou ráno Pepík zase vyběhl s Brokem z chalupy, všichni tři si nasedli na sáňky a už ujížděli strání dolů ke škole. Před školou sněhulák slezl ze saní a hned se hrnul k oknu. „Huláku, kam jdeš? Pojď, jedem ještě jednou,“ volal na něj Pepík.
„To bys přišel pozdě do školy. Hnedle bude zvonit,“ povídal sněhulák.
„Nic nebude. Ode dneška jsou vánoční prázdniny,“ řekl Pepík a celý den prosáňkovali. Ale večer, když sněhulák zůstal sám před chalupou, nedalo mu to, sedl si na sáňky a svištěl dolů ke škole.
O vánočních prázdninách školník větrá třídy a ve škole se netopí. Sněhulák tiše vešel do třídy, sedl si do první lavice a díval se na tabuli. Byla na ní křídou napsaná básnička. Sněhulák si básničku přečetl, přečetl ji znovu a ještě jednou, až si ji zapamatoval. Potom vyšel ze školy, stoupal strání k chalupě a u chalupy zaklepal na okno. Okno se otevřelo a sněhulák všem, kdo chtěli slyšet, říkal básničku:
jede zima na koni.
Znovu zase po roce
budou bílé Vánoce.“
|