Vánoce jsou hezké, že se nikdo nehádá, každý každému přeje to nejlepší a vyplňují se přání. O vánocích je taky hodně pohádek v televizi, spousta cukroví a ovoce.
Na míse sedělo jablko, pomeranč, banán, ořech i datle a povídaly si, co by si kdo přál. Jablko zrovna říkal: „Já bych si přálo, aby všichni byli zdraví jako já. Podívejte se!“ a rozpůlilo se a byla v něm hvězdička.
Datle řekla:“Já jsem dnes tak šťastná. Jak ten stromeček krásně svítí a voní. U nás stromy nesvítí ani nevoní. U nás rostou jen palmy.“
„Já nic nevidím. Otevřete mě někdo,“ ozvalo se dutým hlasem. Šlo to z ořechové skořápky. „K službám,“ řekl louskáček, specialista na otvírání ořechů. Trošku to chruplo, skořápka se rozskočila a vykulil se ořech. Poulil oči, koukal kolem dokola a vzdechl.“
„To je nádhera, ty vánoce.“
„A co ty by sis přál?“ zeptal se ho pomeranč.
„Aby byly pořád vánoce,“ odpověděl ořech bez rozmýšlení.
Banán mu na to řekl:“To bys musel na Vánoční ostrov.“
Ořech se na něj podíval, jako by nevěřil: „A na tom ostrově jsou pořád vánoce?“
Banán se skoro urazil: „Když je to Vánoční ostrov, tak tam nejspíš budou pořád vánoce.“ „Já tam pojedu,“ rozhodl se hned ořech.
Ale nikdo nevěděl přesně, kde Vánoční ostrov je. Jablíčko myslelo, že to asi bude ten ostrov na rybníku u Chlumce, odkud pocházelo, pomeranč byl zase toho mínění, že Vánoční ostrov leží v jižních mořích, protože o něm mluvili námořníci na lodi, co ho přivezla z dalekých krajů. Banán řekl, že je mu to jedno, protože on stejně nikam nepojede, že má cestování dost a je rád, když pohodlně leží v míse. Problém rozlouskl louskáček, neboť kromě louskání ořechů je odborníkem i na louskání těžkých otázek, Řekl:
„Kdo se zeptá, ten se doptá.“
Ořech se hned zeptal: „Ale koho se mám zeptat a kde?“
Louskáček na to: „Tobě tak něco vysvětlovat. Zeptáš se přece na moři, koho potkáš. Například piráta nebo okouna.“
Tím se všechno vyjasnilo a ořech se chystal na cestu, když se ozvala datle: „Já bych taky ráda na ostrov, kde jsou pořád vánoce.“
„Dobrá, budeš na mé lodi plavčíkem a já kapitánem,“ jmenoval se do funkce ořech. „Kapitáne Oříšku, vezmi mě taky s sebou?“ prosila svíčka na stromečku, která všechno poslouchala.
Prosím tě, co bych na lodi dělal se svíčkou?“ řekl ořech.
„Svítila bych,“ nabídla se svíčka a honem si ještě vymyslela: „V noci musí být loď na moři řádně osvětlená, aby do ní nenarazila velryba. Na to jsou námořní předpisy.“
„Správně,“ souhlasil ořech, aby se nezdálo, že nezná námořní předpisy, „jmenuji tě lodní svíčkou a druhým plavčíkem. A ve dne budeš konat službu ve strážním koši. Strážný v koši hlásí, když spatří pevninu, jestli to nevíš.“
Posádka byla jmenována, přípravy k plavbě skončeny. Vyplutí bylo stanoveno na chvíli štědrovečerních zvyků, kdy se hází střevíčkem, rozkrajují se jablíčka a kdy se také vypouštějí po umyvadle lodičky z ořechových skořápek se zapálenou svíčkou. Když ta chvíle nastala, výprava na Vánoční ostrov vyplula. Jak se ořechová skořápka vzdalovala, v šeru mizely okraje umyvadla, tma houstla a v ní blikal jen plamínek svíčky. Potom se začalo růžově rozednívat, všude okolo bylo modré, širé moře a na obzoru vystupovalo slunce. Už ho bylo půl, už vystoupilo celé, že si stouplo na špičky a vyskočilo na oblohu. Kolem se udělal jasný den, svíčka zhasla svůj plamínek a posádka ořechové skořápky vykřikla:
„Hurá! Jsme na moři!“
Když pluli třetí den, zavolal kapitán plavčíka Datli: „Zeptej se, kudy se jede na Vánoční ostrov.“
„Rozkaz, kapitáne,“ zasalutoval plavčík Datle a rázně odpochodoval, aby splnil rozkaz. Ale nebylo, koho by se zeptal. Pluli týden, pluli měsíc, pluli půl roku, když na pravoboku vystrčila z vody hlavu velryba a řekla:
„Cheche, to je nějaká legrační kocábka,“
„Hele, kde je tady Vánoční ostrov?“ zeptal se pohotově plavčík Datle.
„Támhle,“ mávla ocase, velryba a zmizela v moři.
„Kapitáne, hlásím, že podle sdělení místní velryby je Vánoční ostrov támhle,“ podal neprodleně hlášení plavčík Datle.
Kapitán Oříšek nařídil okamžitě změnit směr plavby za velrybím mávnutím. Urazili sotva jednu větší námořní míli, když se ze strážního koše ozval výkřik: „Země!“
Vykřikl to druhý plavčík Svíčka, který měl službu ve strážním koši. Ořechová skořápka ihned změnila kurs a zamířila k pevnině. Když se přiblížila, ukázalo se, že jsou to ostrovy. Na zelené trávě se pásly ovečky a povalovaly se kraslice. Byly to Velikonoční ostrovy.Kapitán Oříšek si přiložil k ústům hlásnou troubu a kapitánským hlasem zavolal:“Kudy se jede na Vánoční ostrov?“
Jeden beran zvedl hlavu a udělal: „Bééé!“
„Tos nám toho poradil!“ zahučel kapitán a dal příkaz, aby se pokračovalo v plavbě původním směrem. Tu k němu přistoupil plavčík Datle a řekl: „Kapitáne, hlásím, že jsme Vánoční ostrov už přejeli.“
„Jak si na to přišel?“
„Protože velikonoce jsou přece až po vánocích,“ řekl plavčík Datle a kapitána hned mrzelo, že na to sám nepřišel.
„Změnit kurs o sto osmdesát stupňů!“ zavelel. A loď obrátila, protože sto osmdesát stupňů je tolik, že se jede, odkud se přijelo, čili čelem vzad.
Pluli čelem vzad ještě dlouho, až konečně k Vánočnímu ostrovu přijeli. Vyskočili na břeh a volali „Sláva!“
„Co tady křičíte!“ štěkl na ně pes, protože ho probudili, když se vyhříval na sluníčku na břehu a spal.
„Jedeme slavit vánoce,“ vysvětloval mu kapitán Oříšek.
„V tuhle roční dobu vánoce? Máte rozum? Vánoce jsou přede a až v prosinci,“ řekl pes na Vánočním ostrově a zase usnul.
Posádce ořechové skořápky bylo do breku. Zvedli kotvu a vydali se na dlouhou zpáteční plavbu. Poznali, že nikde na světě, ani na Vánočním ostrově, nejsou vánoce po celý rok. Ale jsou o to hezčí, že se celý rok na ně těšíme.
Když do dvanácti měsících plavby přistáli doma v umyvadlovém přístavu, byly zase vánoce a rozsvěcel se stromeček.
|