Do Vánoc 2021 zbývá:
 
 

michelin1

Eliška byla malá holčička, ani do školy ještě nechodila. Její tatínek byl domovník a její maminka domovnicí. Nebyli bohatí a bydlili dole vedle sklepa, V bytě měli malá okénka a těmi viděli lidem na chodníku tak zrovna ke kolenům. Když chtěli vidět víc, museli vystrčit hlavu z okna. Ale to bylo nebezpečné. Snadno by jim mohl ne ni někdo šlápnout.

Hračky? Ale to víš, i Eliška měla hračky, ale bylo jich málo. Panenku měla jednu a ještě maličkou, kolíbčičku jí udělal tatínek z bedničky, peřinky jí ušila maminka ze zbytků, potom měla Eliška ještě malou kuchyňku a trochu nádobí, co tak stačí na vaření pro jednu malou panenku – a to bylo všecko. Ne, obrázkovou knížku neměla Eliška ani jedinou. Totiž, počkat – ! Málem bych tě byl navedl -, i Eliška měla obrázkovou knihu, ale takovou zvláštní a tak velikánskou, co by se do našeho pokoje ani nevešla. Ale byla to náramně divná obrázková knížka, jakou jiná holčička nemá.

Naproti domu, kde bydlila Eliška, měl uhlíř ohradu. Kolem ohrady byl vysoký plot z prken. Na prkna vylepovali páni z návěštního ústavu každou chvíli plakáty. Poněvadž na plotě bylo hodně místa, dávali sem ty největší plakáty s nejhezčími obrazy. Plot s plakáty – , to byla Eliščina obrázková kniha. Jak jen Eliška mohla, už vylezla na okno a dívala se na plakáty.

Na jednom plakátě byla namalovaná poušť a několik palem. Po poušti kráčejí v dlouhé řadě velbloudi, celá karavana, a nesou na hrbu banány a datle a kdoví, jaké dobroty ještě. Hned vedle byl plakát továrny na prášek do pečiva. Na něm byl tlustý kuchař a kolem něho plno zlatožlutého pečiva a cukrem posněžených bábovek. Na jiném plakátě si hrálo koťátko s klubíčkem vlny, z které babička pletla svetr. Taky tu byl plakát s černouškem s rudou čepicí, jak nalévá kakao. Z jiného plakátu se přívětivě usmívalo vypasené prasátko a kolem něho byl věnec ze samých šunek. Na dalším plakátu byly vymalovány vysoké hory a pod nimi krásně zelené louky. Na lukách se pásly kravičky, co dávají mléko -, a v rohu plakátu bylo vidět chlapečka s černými tvářemi , jak ukusuje z mléčné čokolády. Uprostřed byl plakát, na kterém byl vyobrazen lékař v bílém plášti. Držel v jedné ruce lahvičku, v druhé lžičku a kolem byl nápis:

Užívejte denně našeho zázračného lektvaru
z léčivých bylin a budete zdrávi!

Jeden plakát byl hezčí než druhý a všecky dohromady tvořily opravdu velikánskou obrázkovou knihu. Měla tu výhodu, že se nemusely obracet listy! Vedle plakátů byla plechová tabule, přibitá na plot ohrady hřebíky. Na ní byl vyobrazen divný panák. Byl celý složený z gumových obručí, nohy, ruce, tlusté břicho, krk i hlava – samá gumová obruč. Tatínek vypravoval jednou Elišce, že je to plakát z továrny Michelin – a Eliška od té doby říkala panákovi děda Michelin.
Když pršelo, mrzelo Elišku, že její krásné obrazy moknou – , ale což, po dešti vysvitlo sluníčko a obrazy uschly a zase byly krásné. Horší bylo, že na plakáty stříkala špinavá voda z louží na chodníku. To Eliška vždycky vyběhla s hadříčkem na ulici – , a když se nikdo nedíval, šup – šup! Utřela koťátku čumáček nebo panu doktorovi tváře nebo vydrhla zelenou travičku, aby kravky měly čistou pastvu. Ale ani dědu Michelina nezanedbala, a třebaže se ho trochu bála, i jemu vyčistila bachraté břicho, až se leskl jako nový, a pokaždé se jí potom zdálo, že se děda Michelin na ni vděčně usmál.

Ale stalo se jednou v zimě před vánoci, že Eliška nepřišla se svým hadříkem několik dní. Padal sníh a zase tál a na chodníku bylo plno bláta. Plakáty už byly postříkány špínou odzdůly nahoru, hrůza pohledět. Nejhůře vypadal děda Michelin, tomu nějaký dareba plácl hroudu sněhu přímo doprostřed tváře. A Eliška nešla a nešla, aby svou obrázkovou knihu vyčistila.

A tu v noci, zrovna dva dny před Štědrým dnem, když ve věži na velkém náměstí odbily hodiny půlnoc, děda Michelin se pohnul, protáhl se, vyndal doutník z pusy a povídal:
„Ňa – , už je mi to nějak divné. Copak ta Eliška dělá, že nás nechává takhle pustnout?“
Všecky plakáty rázem ožily.
„Taky se tomu divím,“ přisvědčila babička a zvedla hlavu od pletení, „mám na svetru plno bláta a Eliška nejde.“
Koťátko zamňoukalo, prasátko zachrochtalo a kravky zabučely. Otočily hlavy k Eliščinu okénku naproti přes ulici a udiveně jimi kroutily. Černoušek přestal nalévat kakao a posteskl si:
„Koflík už mám plný sněhu a sazí.“
Lékař se uklonil a pravil:
„Jen se račte podívat na mne, jak vypadám. Nikdo mi nevěří, že můj plášť býval kdysi bílý?“
„Víte co,“ povídá děda Michelin, „měli bychom to vyzkoumat. Skočím tamhle přes ulici a podívám se oknem k domovníkům, co se děje.“
„Výborně?“ zvolali Arabové, „pane Micheline, to je dobrý nápad“.
A děda Michelin – hup, skočil z plechové tabule a klátivým krokem se valil přes ulici k protějšímu domu. Chtěl se sehnout k okénku – , ale poněvadž mu to při jeho tloušťce nešlo, klekl na kolena a díval se dovnitř.

„Co je ? Je tam Eliška ?“ ptala se zvědavě babička.
„Je,“ odpověděl pan Michelin, „je tam, leží v postýlce a má zavázanou hlavičku“.
„A její,“ vzdychla babička, „to je jistě nemocná. Proto ona už tak dlouho k nám nepřišla. Vždyť už je to nějakých dní, co jsme ji neviděli – , to je asi těžká nemoc.“
„Ano,“ ozval se vtom hlas z domovních dveří, „ano, Eliška je těžce nemocná. Má velikou horečku, blouzní, jdu pro doktora.“
Byl to pan domovník. Byl smutný, že si ani nevšiml, s kým mluví, že se ani nepodivil, jak to, že děda Michelin místo na plechové tabuli stojí na ulici. Zamkl dveře a utíkal pro lékaře.
„Slyšeli jste?“ obrátil se Michelin k plakátům, „musíme jí pomoci.“
Lékař vyskočil s plakátu a řekl:
„Můj zázračný lektvar z léčivých bylin ji jistě uzdraví“.
Černoušek se postaví vedle něho:
„Moje výtečné kakao ji posilní.“
Prasátko zachrochtalo:
„Dám Elišce šunku, to je silná a dobrá strava pro nemocné.“
Chlapeček přestal kousat mléčnou čokoládu:
„Dám ji Elišce,“ řekl, „mléčná čokoláda je velmi zdravá“, a kravičky zabučely na důkaz, že je to pravda.
„Aby zase nenastydla“, řekla babička, „dám jí svetr. Zrovna jsem jej dopletla“. A už pomaloučku sestupovala na chodník. Všichni ostatní to udělali po ní. Arabové – ti nikdy nenadělají mnoho řečí – popadli velbloudy za uzdy a seřadili se s nimi na ulici. Dají Elišce datle a fíky a banány a pomeranče – , ať si taky jednou pochutná.

A karavana se dala na pochod. Napřed kráčel děda Michelin. Trošku ho mrzelo, že nemá, co by Elišce daroval, ale utěšoval se, že jen on má o to zásluhu, dostane-li Eliška tolik dobrých věcí.
Za dědou Michelinem se kolébalo prasátko. Šlo v páru s koťátkem -, a moc jim to dohromady slušelo. Pan lékař nabídl rámě babičce, ta se do něho zavěsila. Byla ráda: aspoň neupadne, kdyby uklouzla. V dalším páru šli vedle sebe bílý kuchař a černočerný černoušek. Nesli Elišce kakao a bábovku a kuchař ještě přidal plnou krabici nejjemnějšího čajového pečiva.
A docela na konec ťapkali pěkně jeden za druhým velbloudi, vedeni Araby.

michelin2

Pan Michelin vedl průvod k Eliščinu oknu. Dotkl se ho svým doutníkem a okénko se samo otevřelo. Eliška se posadila na postýlce a udiveně se dívala na podivné hosty, kteří k ní lezli oknem. Ale všecky je poznala a srdečně je vítala.

Hosté z plakátů jí dali své dárky. Kde jaké místo, všecko bylo plné. Eliška tleskala radostně rukama.
„Tolik věcí, tolik věcí,“ volala, „proč mi to dáváte?“
Pan Michelin vyndal doutník z pusy, odkašlal si a promluvil:
„Ehm, ehm, milá Eliško, to všecko ti dáváme proto, že o nás tolik dbáš, že nás čistíš, že …“
Byl dojat a nemohl mluvit dále. Pokynul lékaři. ten nakapal zázračného lektvaru na lžičku a podal Elišce. Eliška lék spolkla, ještě jednou se na všecky usmála, pohladilo koťátko, které k ní vylezlo až na pokrývku – , položila se a usnula. Ležela, spala, zhluboka oddychovala a tvářičky do té chvíle bílé jako sníh, pomaloučku zase červenaly.

michelin3

„Spí, pěkně klidně spí,“ zašeptala babička, „lékařův lék a spánek ji uzdraví. Pojďme odtud! Ale tiše, ať ji nevzbudíme!“

Všichni udělali čelem vzad a pěkně potichu zase odcházeli. I to prasátko šlo po špičkách. Děda Michelin zavřel okénko – , karavana přešla přes ulici a všichni se postavili zase na svá místa.
Elišce lék z léčivých bylin opravdu pomohl. A všechny dobroty, co dostala, ji náramně posilnily – a tak byla brzy zase zdráva jako ryba.

Když směla poprvé zase na ulici, oblékla si svetr od babičky. Šla na návštěvu k plakátům. Zrovna tam stáli páni z návěštního ústavu a zle hubovali:
„Safraportský vítr, ten nám ty plakáty zase zřídil a potrhal. Chlapci utrhl čokoládu zrovna od pusy, prasátku šunku, babičce vytrhl jako naschvál svetr – , inu spoušť.“
A tak hubovali a hubovali na vítr. Eliška se jen usmívala. Však dobře věděla, proč na každém plakátu něco schází – , ale říci to? Bodejť! Tajemství se přece neprozrazuje! A ty to tajemství teď také znáš a také je nikomu nevyzradíš, viď?



 
 

Napiš komentář