Nejstarší psané zprávy o uctívání svaté Barbory pocházejí z osmého století, ale některé východní církve ji znaly a uctívaly mnohem dříve. Podle jedné z legend se Barbora narodila ve třetím století v Nikodemii, která se rozkládala na území dnešního Turecka. Prý vynikala krásou. Aby nebyla poskvrněna její čest, dal ji otec v době své nepřítomnosti zavřít do věže se dvěma okny. Barbora tajně přijala křesťanského kněze, nechala se pokřtít a požádala dělníky, aby do věže prorazili ještě třetí okno. O přijetí nové víry se svěřila otci po jeho návratu z cest. Otec ji zbil, ale ona se od své víry neodvrátila. Proto ji předal římským úřadům. Barbora byla odpůrci křesťanů mučena a pak sťata mečem. Katem byl její vlastní otec. Jakmile její hlava padla na zem, sjel z nebe blesk a spálil jejího kata na popel. Barbora je malíři zobrazována jako dívka ve věži se třemi okny. Dovnitř pronikající světlo představuje její víru, která uctívá svatou Trojici – Boha otce, Syna a Ducha svatého, kteří ozařují její duši. Odvážná dívka je oblíbenou patronkou, mimo jiné dělostřelců, vojáků, střelmistrů, zedníků a architektů.

V předvečer svátků svaté Barbory chodily po domech skupiny dívek a žen zahalené do dlouhých bílých šatů – spodniček, košil, prostěradel a s rozpuštěnými, rozcuchanými vlasy. Obličeje měly také bílé, buď pomoučené, nebo překryté škraboškami roztodivných tvarů. Na hlavě měly zelený věneček, jinde nějakou nádobu na způsob vysoké čepice. V jedné ruce držely metličku k vyplacení zlobivých dětí, ve druhé košíček nebo uzlík s cukrovím, jablíčky, ořechy a křížalami pro děti hodné. Tyto tajemné postavy předváděly v některých oblastech malé divadelní představení – veršovanou legendu o svaté Barboře. Z uvedeného je patrné splývání prastarého předkřesťanského obchůzkového zvyku s pozdějším svátkem křesťanským. Také dlouhá veršovaná legenda se po čase změnila na monotónně předříkávané krátké veršíky a nezbytné „mulisi, mulisi“ – původně modli se!

Dnes nejznámějším a stále dodržovaným zvykem, vážícím se původně k dívčímu vdávání, je řezání a rychlení větviček třešní nebo višní – barborky.

Tradice kvetoucích barborek:

Řezáni větviček má údajně čarovnou moc. Větvičky „barborky“ původně řezaly pouze dívky ze stromu 10 let starého a to krátce po setmění. Dívky se o větvičky musely řádně starat, aby jim vykvetly. Za tímto účelem se musela voda ve váze každý den měnit a větvičky měly být zalévány několikrát denně vodou, kterou dívka donesla v ústech. Rozkvetla-li pak „barborka“ na Štědrý den, znamenalo to, že se dívka do roka vdá. Pokud větvička nerozkvetla, dívka měla ještě počkat rok. Někde se dokonce věřilo, že nerozkvetlá „barborka“ značí, že dívka již přišla o panenství. Jedna z dalších pověr mluví o tom, že dívky řezávaly tolik větviček, kolik chlapců se jim líbilo. Každá větvička pak byla popsána jménem chlapce. Větvička se jménem chlapce, která rozkvetla jako první, ukazovala toho chlapce, za kterého se dívka provdá. Také se věřilo tomu, že kolikátý den větvička rozkvete, tolikátý měsíc v příštím roce bude mít majitel větvičky štěstí. Kvítek z „barborky“ se také dával za šněrovačku a měl prý tu moc přivábit chlapce, na kterého si dívka myslela.