V mnoha zemích byly slaveny a dodnes se oslavují v době zimního slunovratu svátky světla. Znamenaly znovuzrození roku, cestu od smrti a tmy k životu a světlu. Na tuto dobu připadaly starořímské saturnálie, severské národy pak měly svátek Yul čili Jol zasvěcený bohu slunce Fro. Staří Slované slavili od 24. prosince do 6. ledna boha světla Svaroha čili svátek Svantovíta, který poráží bohy temnot a přichází k lidem a přináší jim štěstí.

Ve skandinávských zemích stavěli malé stromky ozdobené figurkami zvířat a okrášlené rozsvícenými svíčkami na oslavu, že „strom světla“začal na obloze obnovovat svůj růst. Tyto stromky světla přešly později i do křesťanských oslav. Každý předmět na stromku měl svůj symbolický nebo poetický význam.

Řetězy připomínaly mytologické hady, zlacené ořechy bohatství, červená jablka štěstí, jelen značil touhu lidské duše po Bohu, kotva byla symbolem naděje, hvězda připomínala kometu, která vedla tři mudrce do Betléma k Ježíškovi.

Zdobený stromek, většinou jehličnan, se objevoval již od čtvrtého století našeho letopočtu v různé podobě v celé Evropě a zpravidla rovněž i zde souvisel s oslavou návratu slunce – slunovratu. Sytá zeleň jehličnanů byla odedávna symbolem věčného života a vyskytovala se v obydlích našich předků v zimním období, především však o Vánocích.