Obyčej dávat dary „o svatých nocích“ je známý od středověku. Vánoční dar pomáhal po celá staletí upevňovat vzájemné svazky. Lidé věřili, že prostřednictvím daru dávají část sebe sama. Jednalo se ovšem o dárky drobné, často vlastnoručně vyrobené, které s charakterem soudobé nadílky mají pramálo společného.

Dříve se např. dětem a mladým lidem nadělovala červená jablíčka (symbol zdraví, síly a dlouhověkosti), ořechy (slibující moudrost a zralost) či sladké perníčky (příslib radostí a slastí mládí). Mládenci a panny dostávali obvykle nějakou ozdobu. Dívky často náramky s tyrkysy nebo bílými perlami, které symbolizovaly jejich čistotu, poslušnost a povinnost k rodičům. Kde na to rodina měla, dostával chlapec nebo dívka zlatý nebo alespoň zlacený řetízek nebo náramek. Jeden ze zvyků vyžadovalo dát každému dítěti, staršímu dvanácti let stříbrnou či zlatou minci. Pokud ji obdarovaný celý večer nepustil z dlaně, měl zajištěn bohatý život. Dospělí si s oblibou dávali láhve s vínem, sladkosti a kandované ovoce, protože ty slibovaly sladký život. Pokud někdo chtěl přát druhému slávu, štěstí a mnoho krásných chvil, poslal mu vonnou mast nebo voňavku…

Přemrštěně nákladné dary jsou doménou dnešní doby a plní spíše funkci užitkovou. Pochopitelně však záleží pouze na nás samých, zda i dnes dokážeme dávat a přijímat vánoční dárky jako upřímná poselství svých srdcí.

Když na Štědrý večer zazní cinkot zvonku, všechny děti vědí, že Ježíšek je už vzhůru a přinesl jim ozdobený stromeček s dárky. Každé malé dítě u nás ví, že dárky pod vánoční stromeček naděluje Ježíšek. Třebaže ho nikdo nikdy ve skutečnosti neviděl, je našim srdcím blízký. Jako nadpřirozená, všeobjímající bytost k českým Vánocům prostě patří.

Ježíšek – boží Jezulátko, štědré především k dětem, je bezesporu českou doménou. Neboť ve světě rozdávají vánoční dárky převážně staří, fousatí dědečkové. Např. ve Francii Pepa Noell, v Německu Weihnachtsman, ve Finsku Velký Ukko, v Holadsku Mikuláš, ve Švédsku Jultomten, v Rusku děda Mráz, v anglosaských zemích Santa Claus.

Symbolika českého Ježíška bezprostředně souvisí s tradicí betlémů, které sehrávaly v interiéru světnice velkou roli. Poprvé se u nás objevily v 16. století. Děti si logicky Ježíška připodobňovaly k Jezulátku v jesličkách, které samo obdarováno dělí se s nimi o radost, bdí nad jejich štěstím a plní jejich tajná přání.

Ve světě se největší oblibě těší anglosaský Santa Claus, bělovousý děda v červeném hábitu, který za dětmi přijíždí ze severu na saních tažených soby. Začátkem zimy se ze svého bydliště vydává do měst. Někde chodí po světě s pytlem dárků, jinde se s tímto pytlem spouští komínem do kamen a krbů.

Santa Claus neboli St. Nicolaus (z řečtiny) neboli Svatý Mikuláš se narodil roku 250 našeho letopočtu v maloasijském městě Patara. Jeho zámožní rodiče brzy zemřeli a soucitný mladík ze zděděného jmění štědře podporoval chudé. Nejraději to dělal potají, ale v nevelkém městě se na to občas přišlo. Za čas Nicolause všichni velebili. Ten však chválu neunesl a raději utekl „do světa“. Později se stal biskupem v Myře na jižním maloasijském pobřeží. Ujímal prý se zvláště chudých dětí, štědře je obdarovával. Zemřel kolem roku 345, jeho kult však došel nesmrtelné tradice a každé Vánoce znovu ožívá.

Účastníci santaclausovského kongresu (který se v roce 1991 konal v Kodani) rozhodli, že sídelním městem štědrého muže, který rok co rok o Vánocích stihne obdarovat statisíce dětí, bude město Nuuk v Grónsku, kde byl zřízen i speciální poštovní úřad, kam na adresu Santa Clause chodí psaníčka z celého světa. „On“ na ně odpovídá krátkým blahopřáním v angličtině, dánštině či grónštině. V posledních letech však stále více blahopřání vyřizuje po internetu – přece jen je to rychlejší.

Chcete-li i Vy obdržet milé vánoční blahopřání od Santa Clause, zkuste ho kontaktovat prostřednictvím internetu např. na adrese: www.santas.net/email.htm.
Můžete mu zkusit i poslat dopis na adresu: Santa Claus, Santa House, Box 509,G 100 Nuuk, Grenland.