Na samém kraji velkého lesa, tam, kde se stromy sklánějí ke staré zasněžené cestě, žil malý ježek Bodlík. Bydlel v útulné díře pod kořeny staré jedle a měl všechno, co ježek potřebuje: peřinu z listí, spíž plnou jablek a přátele po celém lese.
Byl večer před Štědrým dnem. Sníh padal tiše a jemně, jako by někdo z nebe sypal cukr. Bodlík seděl u okénka a koukal ven. Zítra bude Štědrý den, a v lese se na Štědrý den děje něco zvláštního. Když se setmí, zvířátka se sejdou na mýtině kolem největšího smrku. Nikdo ho nikdy nezdobil, a přesto se na jeho vršku každý rok rozsvítí hvězda. Zlatá, hřejivá hvězda, která ozáří celou mýtinu, a všem je pak v srdci o trochu tepleji.
„Už se nemůžu dočkat,“ povzdechl si Bodlík a šel si lehnout.
Uprostřed noci ho probudil zvláštní zvuk. Něco jemně zvonilo, jako když se dotknete skleněného zvonečku. Bodlík si natáhl čepici, vzal malou lucerničku a vyšel ven.
Sníh přestal padat a nebe bylo plné hvězd. Zvonění vedlo Bodlíka hlouběji do lesa, až k potoku. A tam, na ledové hladině, něco slabě zářilo. Byla to hvězdička. Malá, sotva větší než jablko, se zlatými cípy, z nichž jeden byl trochu ohnutý.
„Och,“ zašeptal Bodlík. „Ty jsi spadla z nebe?“
„Spadla,“ řekla hvězdička tenkým hlasem. „Letěla jsem příliš nízko, zakopla jsem o větev a už jsem se nemohla zvednout. Jsem Hvězdička od největšího smrku. Když se nevrátím na svůj vršek, zítra večer se nerozsvítí nic.“
Bodlík se zarazil. Zítra večer bez zlatého světla? To by byl smutný Štědrý den.
„Neboj se,“ řekl odvážně. „Já ti pomůžu.“
Opatrně vzal hvězdičku do náručí. Byla teplá jako čerstvý chleba. Jenže když se podíval na největší smrk, který se tyčil nad ostatními stromy, srdce mu kleslo. Smrk byl vysoký, tak vysoký, že jeho vršek se ztrácel v mracích. A Bodlík byl malý ježek, který neuměl lézt ani na pařez.
„To nezvládnu sám,“ přiznal.
„Tak si řekni o pomoc,“ usmála se hvězdička. „To není slabost. To je největší síla, jakou lesní tvorové mají.“
Bodlík se tedy vydal ke svým přátelům.
Nejdřív zaklepal na dub, kde bydlela veverka Oříšková. Ta se hned probudila, zazívala a řekla: „Hvězdička? Pro hvězdičku vylezu i na ten nejvyšší strom!“ Jenže když se podívala na vršek smrku, zavrtěla hlavou. „Vyšplhám se tak do poloviny. Větve nahoře jsou tenké a ledové.“
„To nevadí,“ řekl Bodlík. „Každý kousek se počítá.“
Pak spolu zašli k mýtině, kde spal starý jelen Rohan. Probudil se, vyslechl příběh a prohlásil: „Mám silná záda. Veverka může vylézt mně na paroží a odtud na první větev.“
Cestou potkali sovu Moudrou, která se zrovna vracela z noční obhlídky. „Hu-hu,“ zahoukala. „Ráda vám pomůžu. Vidím do dálky a povím vám, kudy vede nejbezpečnější cesta nahoru.“
A tak se ta podivná výprava vydala k velkému smrku. Jelen Rohan se postavil pod strom. Veverka Oříšková vyskočila na jeho paroží a pak na nejnižší větev. Bodlík jí podal hvězdičku, a Oříšková ji vzala do packy tak opatrně, jako by držela vejce.
„Doleva, Oříšková!“ volala sova shora. „Ta větev je pevná. Teď doprava!“
Veverka šplhala, větev po větvi. Jehličí jí šumělo kolem uší a ledové krystalky se sypaly dolů jako malé diamanty. Půl cesty překonala dobře. Pak se větve začaly zužovat a houpat.
„Dál nemůžu,“ zašeptala Oříšková a třásla se zimou. „Jsou moc tenké.“
Dole stál Bodlík a nevěděl, co dělat. Právě tu zazněl z oblohy tichý šelest křídel. Byla to malá sýkorka, a po ní další, a další. Celé hejno sýkorek, které se probudilo z hlasů v lese.
„Slyšeli jsme, že se nese hvězdička,“ cvrlikaly. „My jsme lehoučké. My ji vyneseme až nahoru!“
Veverka opatrně předala hvězdičku sýkorkám. Dvanáct malých ptáčků ji uchopilo do zobáčků a drápků a vyneslo ji vzhůru, výš a výš, až na samou špičku smrku. Tam hvězdičku opatrně posadily. Chvilku se zdálo, že se nic neděje. Pak hvězdička zazářila, nejdřív slabounce, a pak čím dál jasněji, až celý les zalilo zlaté světlo.
„Povedlo se!“ zvolal Bodlík a od radosti zatleskal tlapkami.
Sníh se na větvích rozjiskřil, ledové krystalky zazpívaly jako zvonečky a z lesa se začala ozývat tichá, vánoční melodie. Zvířátka se probouzela a vycházela ze svých domovů. Jedno po druhém se shromažďovala pod zářícím smrkem, překvapená, že hvězda svítí už teď, o celý den dřív.
Hvězdička se shora naklonila a řekla: „Děkuji vám všem. Bez vás bych zůstala ležet na ledě. Dnes jsem se naučila, že i ta nejmenší hvězdička potřebuje své přátele.“
Bodlík se usmál. Bylo mu teplo, a nebylo to jen z toho zlatého světla.
Druhý den večer, na Štědrý den, se zvířátka sešla na mýtině znovu. Byla tam veverka s oříšky, jelen s jablky, sova s medovými koláčky a sýkorky s ptačími semínky. A Bodlík přinesl, co umí nejlépe: velký hrnec horkého jablečného čaje s trochou skořice.
Hvězda nad nimi zářila tak krásně jako nikdy předtím. Všichni seděli blízko sebe, popíjeli čaj, vyprávěli si příběhy a smáli se.
A Bodlík, který byl jenom malý ježek, pochopil, že největší dar, jaký lze o Vánocích dát, není nic, co se dá zabalit do papíru. Je to pomocná tlapka, laskavé slovo a společný čas.
Od té doby se v tom lese říká, že kdo o Vánocích někomu pomůže, ten na chvilku zazáří jako hvězda.
A pokud půjdete někdy o Štědré noci kolem velkého lesa a uvidíte nad stromy zlaté světlo, zastavte se a poslouchejte. Možná uslyšíte tichý zvonivý smích a malého ježka, který si spokojeně pobrukuje.
Radostné Vánoce